Příběh: Činžovní dům Josefa Cardy
Když Josef Carda potřetí za tu noc přiložil ucho ke studené omítce v průjezdu, neuslyšel praskání pece, ale vzdálený, rytmický zvuk kovu narážejícího o kámen, jako by někdo hluboko pod základy domu tesal do živé skály. Vzduch v domě byl těžký, prosycený vůní čerstvého kvásku, která se mísila s kovovým pachem, jenž sem rozhodně nepatřil. Josef stiskl petlici dveří tak silně, až mu zbělely klouby na prstech, a pohlédl vzhůru k prvnímu patru, kde se v měkkém světle petrolejky mihotal stín jeho ženy.
Bohumil Waigant stál uprostřed rozestavěné chodby a prsty přejížděl po ještě vlhkých štukových reliéfech. Vypadal, jako by ani nevnímal přítomnost pekaře. Jeho bratr Antonín, sochař, se skloněnou hlavou opracovával spirálovitý ornament nad vchodem, ale jeho dláto se nepohybovalo v rytmu práce. Bylo to, jako by dláto samo vedlo ruku muže, který byl v tu chvíli jen prázdnou schránkou. Josef k nim přistoupil, chtěl se zeptat, proč se v říjnovém chladu oba tak potí, ale zastavila ho nečekaná vize.
Na stěně, přímo pod Waigantovou rukou, se v mihotavém svitu začala rýsovat postava. Nebyl to maskaron, nebyl to ani abstraktní listový dekor, který byl na plánech. Byl to obličej, který Josef dobře znal – obličej jeho praděda, který zemřel desítky let předtím, než se vůbec začalo kopat pro základy tohoto domu. Ten obličej na zdi žil. Oči vytesané do štuku se pomalu pohnuly a upřely pohled přímo na Cardu.
Pane Josefe, vy jste si přál, aby váš dům vyprávěl o moderní době, ale zapomněl jste, že kámen má mnohem delší paměť než pekařská pec, pronesl Bohumil, aniž by se otočil. Antonín dál bušil do stěny. Zvuk nebyl tupý, ozýval se jako ozvěna z hluboké studny, která se nacházela někde v místech, kde měla stát hlavní hnětačka těsta.
Josef udělal krok zpět. Jeho obuv zakopla o pytel mouky, která se rozvířila jako bílý přízrak. Když se prach usadil, oba bratři zmizeli. Zůstalo jen ticho, přerušované pouze vzdáleným šumem Švehlovy ulice. Ale stěna byla jiná. Ornamenty, které měly být jen ozdobou, nyní pulzovaly. Josef se dotkl místa, kde před chvílí viděl známou tvář. Omítka byla horká, jako by pod ní proudila krev. Cítil, jak se mu pod konečky prstů chvěje kámen, jako by dům pod jeho rukama zadržoval dech.
Do rána se pekařství otevřelo jako obvykle. Zákazníci si pochvalovali křupavou kůrku rohlíků, ale nikdo z nich si nevšiml, že se v nikách nad jejich hlavami změnily tvary. Josef Carda už nikdy nemluvil o tom, co viděl tu noc. Přestěhoval se do bytu v patře, ale každou noc, když město utichlo, slyšel z přízemí šramot. Nebyly to myši, ani usazující se zdivo. Byl to zvuk dláta, které se vracelo, aby upravilo to, co lidé považovali za hotové.
V roce 1947, když jeho synové nechali očistit fasádu od všech secesních výstřelků, aby udělali místo pro velký nápis, dělali to s nadšením. Chtěli moderní dům pro moderní dobu. Když však dělníci odsekávali poslední maskaron, ozval se z útrob zdi výkřik, který nebyl lidský, ale připomínal zvuk tříštícího se skla. Práce se na den zastavily. Nikdo nedokázal vysvětlit, proč se pod vrstvou omítky objevily otisky prstů, které nepatřily žádnému z dělníků, a proč se v místech, kde byly odstraněny spirály, začala na zdi tvořit vlhkost, která voněla po dávno zaniklých časech.
Dnes je fasáda hladká a nápisy jsou dávno pryč. Činžovní dům Josefa Cardy stojí ve Švehlově ulici jako tichý svědek něčeho, co se vzpírá času i betonu. Můžete se postavit ke zdi, přitisknout dlaně na chladný povrch a naslouchat. Možná uslyšíte, jak se v hloubi zdiva stále ještě pohybuje dláto sochaře, který odmítá dokončit své dílo, dokud se nenajde někdo, kdo konečně rozluští, čí tvář se tehdy na zdi objevila a proč ji dům odmítá nechat navždy zmizet.