Příběh: Císařský pivovar
„Kde jsi to schoval, ty ušlejku, ty zloději v plátně!“ řval pan Matěj z Rožmberka a jeho tvář měla barvu zralého rajčete. Tloukl pěstí do těžkého dubového stolu v Pivovaru, až se v hliněných pohárech chvěla pěna.
Mistr pivovar Matějáš, muž s břichem jako sud a očima lísými od neustálého smíchu, jen klidně otíral prsty do lněného hadru. Vzduchem se nesla hustá, sladká vůně vřeného sladu a chladu z hlubokých sklepů, která se mísila s pachem mokrého koně z dvorů.
„Vznešený pane, pivo je v kádích, slad v špýcharu a mý rozum je přesně tam, kde má být – u práce,“ odpověděl pivovarník a lehce se poklonil, ačkoliv mu břicho bránilo v hlubším ohbnu.
Šlechtice však nebyl v dobré náladě. Přišel do Prachatic s jedním cílem: chtěl získat recept na ono tajemné „císařské pivo“, o kterém se mluvilo až v dalekých zemích. Řícalo se, že kdo ho vypije, tomu se rozjasní mysl a začne vidět pravdu, kterou ostatní tají. Matěj z Rožmberka však nehledal pravdu, nýbrž způsob, jak z piva vydělávat víc než kdokoli jiný v kraji.
„Lžu ti do očí! Viděl jsem tě včera večer u té kapličky v ohradní zdi. Šeptal jsi s někým, kdo vypadal jako cizinec, a podal jsi mu malou lahvičku. To byl ten koncentrát, že ano? To tajemství, které dává pivu sílu!“
Matějáš se zlobně nevzbudil. Naopak, v koutcích úst se mu rýpal úsměv. Pomalu vstal a ukázal prstem směrem k hlavnímu portálu, kde v nikě nad kameny měl stát svatý Florián, aby budovu chránil před ohněm.
„Pane, pravda je mnohem prostší. To pivo nemá žádný tajný prášek. Má jen jednu podmínku. Kdo chce pocítit jeho skutečný účinek, musí být čistého srdce a ducha. Kdo do něj vstupuje s chamtivostí, uvidí v něm jen hořkou vodu. Ale pokud chcete, můžu vám dát ochutnat z té speciální várky, kterou jsem právě teď vyválel do lednice.“
Šlechtice ztuhl. Chamtivost v něm převažovala nad rozvahou. Kdyby vypil pivo a pocítil jeho moc, mohl by se předstírat, že je čistého srdce, a pak Matějáše přimět, aby recept vypsal na papír.
„Veď mě k tomu!“ zaječel a prudce vyrazil z místnosti.
Matějáš kráčel za ním pomalu, s tichým tupotem svých těžkých bot o kamennou dlažbu. Provedl ho kolem špýcharu, kde v sýpkách šustělo zrno, až k lednici, kde v hlubokém chladu spočívaly sudy. Vzduch zde byl mrazivý, až štípal do nosu. Mistr pivovarník s úcty vyčerpal jednu sklenici z malého sudu, který stál stranou. Pivo bylo tmavé, husté a vonělo jako les po dešti.
„Pijte, pane, a uvidíte pravdu,“ řekl Matějáš a podal mu sklenici.
Pan Matěj z Rožmberka pivo jedním hovnutím vypil. Zavřel oči a čekal, až se mu otevře zrak. Ticho trvalo dlouhé sekundy. Pak náhle vyhrkl: „Vůbec nic! Je to obyčejná hořká šťáva! Žádná pravda, žádné vidění! Podvedl jsi mě, ty selský lháři!“
Matějáš se rozesmál tak hlasitě, že se zdálo, zda se otřesou zdi celého pivovaru.
„Právě jste dokázal, že pivo funguje dokonale, vznešený pane. Právě jste uviděl svou vlastní pravdu – že vaše srdce je tak prázdné a chamtivé, že v něm není místo pro žádný zázrak. Pivo totiž není kouzlo, ale zrcadlo. Pro poctivého řemeslníka je to nebeský nektar, pro vás je to jen hořký nápoj, protože vaše duše je hořká sama o sobě.“
Šlechtice chtěl zakřičet, ale v ten moment mu z tváře stekla poslední zbytek důstojnosti, když si uvědomil, že ho prostý pivovarník právě veřejně ponížil pomocí jediné sklenice piva. Odšel z Prachatic s prázdnou kapsou a zmatenou hlavou, zatímž Matějáš se vrátil k ladičce a spokojeně si zapíval.
Kdo dnes prochází kolem onoho portálu a hledá pohledem svatého Floriána, možná stále cítí vzduchem ten luskavý aroma sladového zrna. A kdo se odváží vstoupit do pivovaru, možná zjistí, že některé recepty nejsou zepsány v knihách, ale v tom, jakým člověkem do budovy vstoupíte.