Příběh: City Empiria
„Tady to končí, pane Vala, už výš vás pustit nemůžu,“ řekl mladý hlídač a pevně zatnul prsty do kovové zábrany.
Karel Vala však neposlouchal. Jeho zrak byl upřený na betonovou stěnu v nejvyšším patře nové věže na Pankráci. Vzduch zde nahoře chutnal po čerstvém cementu a vlhkosti, mísil se s pronikavým pachem cigaret z koutů chodeb. Bylo léto roku sedmdesedm a budova, která měla být hrdostí zahraničního obchodu, stále voněla novotou, která však v nose vnímala spíše jako studený kov než jako pokrok.
Vala nebyl obyčejný úředník. V jeho levé kapse těžce spočíval svazek klíčů, které mu nepatřily, a v pravé stískal lístek s řadou čísel, která nedávala smysl. Přišel sem za mužem, kterého nikdo v seznamech zaměstnanců neuváděl, ale který prý znal cesty do míst, kde končí mapa města.
„Kde je?“ vyhrkl Vala a hlas se mu rozbil o prázdný prostor chodby.
Hlídač jen pokrčil rameny a ukázal prstem směrem k šachtě výtahů. V ten moment se ozval zvuk, který v tak moderní budově neměl být. Nebyl to hluk strojů ani šum ventilace. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako když někdo pomalu škrábe nehtem o hladký plech. Zvuk přicházel shora, z místa, kde už žádná podlaží nebyla, jen anténa sahající do mraků.
Vala se vytrhl z úchopu hlídače a rozběhl se k nejvyššímu bodu. Boty mu klapaly o čisté teraso, zvuk se odrážel od skleněných ploch a betonových hran. Když dorazil k samotnému vrcholu, kde se budova zužovala k obloze, uviděl ho.
Stál tam muž v šedém obleku, který vypadal, že pochází z úplně jiné doby. Nebyl to styl socialistického funkcionáře, ale spíše někoho, kdo by mohl sedět v kanceláři předtím, než se v tomto místě vůbec začalo kopat. Muž stál s zády k němu a díval se dolů na Prahu, která z této výšky vypadala jako mraveniště v šedé mlze.
„Přišel jste pro mapu,“ řekl muž, aniž by se otočil. Jeho hlas byl tichý, ale přesto přehlušil vítr, který v té výšce bičoval tváře.
Vala polkl. „Jak víte, že chci mapu?“
Muž se pomalu otočil. Jeho tvář byla hladká, téměř bezvýrazná, ale oči měly barvu starého železa. V ruce držel malý, černý přístroj, který v roce sedmdesedm nemohl existovat. Nebylo to rádio, nebyl to telefon. Byla to krabička z materiálu, který se v rukou vlnil jako tekuté stříbro.
„Tato budova není jen kancelář, Karle. Je to maják. Ale ne pro lodě, nýbrž pro ty, kteří hledají cestu zpět,“ řekl neznámý a lehce zvedl ruku.
V ten moment se stalo něco, co Vala nedokázal vysvětlit. Světlo kolem nich se na vteřinu zlomilo. Vzduch ztěžkl, jako by se najednou stal hustým jako sirup, a zvuk města dole úplně utichl. Vala udělal krok vpřed, chtěl se zeptat, co tím myslí, ale když natáhl ruku, jeho prsty prošly prázdnotou.
Muž v šedém obleku se mírně usmál a v jediném plynulém pohybu vykročil vpřed. Nešlapal však na beton. Jeho noha se prostě ponořila do vzduchu, jako by stál před neviditelnými dveřmi. Vzduch kolem něj zakmital, vytvořil se krátký záblesk modrého světla a pak byl pryč.
Vala zůstal stát sám na okraji nejvyšší budovy v zemi. V ruce stále svíral lístek s čísly. Když se na něj znovu podíval, písmena začala blednout a mizet, až z papíru nezbylo nic než prázdné bílé pole.
Hlídač, který ho doprovázel, stál několik metrů za ním a vypadal, jako by se v posledních minutách nic nestalo. „No, pane Vala, nikdo tu není. Máme jít, jinak mě šéf vyhodí.“
Vala se ještě jednou podíval nahoru na anténu. Cítil na kůži zvláštní prckání statické elektřiny a v nose cítil pach ozónu, jako po prudké bouřce. Věděl, že právě teď zmeškal něco, co se nestává dvakrát za život.
Sestupal dolů v tichosti, ale v hlavě mu stále zněl onen kovový zvuk. Do dnešního dne nikdo z archivů ani z paměti lidi v té budově nepotvrdil. Jen někdo, kdo dnes vyjde na vrchol této věže, může v tichu vnímat jemné brnění v prstech a pocit, že někde v prostoru mezi betonem a oblohou zůstala otevřená brána, která stále čeká na správný klíč.