Příběh: Dačického dům
Když se na schodech Dačického domu rozlomil stín
„Tady není žádná schodiště!“ vykřikl Mikuláš Dačický a prudce se zastavil, prsty zaryty do kamenného parapetu. Pod ním se rozkládalo sklepení, které znával od dětství – vlhké, s pachem starého dřeva a něčím jiným, co se nedalo pojmenovat. Ale schody, které vedly dolů, tam před chvílí byly. A najednou zmizely.
Za ním se ozvalo chichotání. „Nepřeháněj, Mistře Mikuláši,“ řekl jeho mladší bratranec Václav, který se držel za záda, jako by se bál, že ho něco chytí. „To je jenom stín od té lampy.“ Ale lampa visela vysoko u stropu, a stín by padal jinam. Mikuláš se naklonil, až mu almost vyklouzla z ruky svíčka, a v hlubině sklepa zahlédl něco, co tam nemělo být: na zemi ležela dlažba, kterou nikdo nepamatuje. Šestiúhelníková, jako by ji někdo vyřezal z černého kamene. A kolem ní se rozptylovaly drobné kostičky, jako by někdo rozbil skleněnou lahvičku.
„To není možné,“ zašeptal. „Tady nic takového nebylo.“
V tom se dveře do sklepa sám od sebe zavřely s takovým hromovým rachotem, že se Václav zachvěl. „Pánbůh, to je jako v těch povídkách o čarodějnických kletech!“ Mikuláš se rozběhl ke dveřím, ale klíč, který měl v ruce, se mu rozpadl na prach. Když se otočil zpět, sklepení bylo prázdné – jen vlhké stěny a tma, jako by se čas posunul o deset let dozadu.
A pak uslyšel hlas. Ne zvenčí, nýbrž uvnitř jeho hlavy, jako by mu někdo šeptal přímo do mysli: *„Ty víš, že jsi tu jediný, kdo to může vidět.“*
Mikuláš Dačický byl kronikář. Zapsal stovky let dějin, ale tentokrát se mu nepodařilo nic zaznamenat. Ráno našel na stole u dveří do sklepa tu černou dlaždičku – tu, kterou nikdo jiný neviděl. A v ruce držel pergamen, na němž bylo napsáno jeho jméno a datum: *1555*. To bylo rok, kdy se mu narodil syn.
Ale syn byl už dávno mrtvý.
---
Co se tehdy stalo v Dačickém domě, nikdo nikdy neprozradil. Mikuláš zapsal do kroniky jen jednu větu: *„Některé dveře se otevírají jen pro ty, kdo na ně zapomenou.“* Dnes, když procházíš sklepem, kde se dochoval původní gotický portál, poslouchej tiše. Někdy, když je tma dost hluboká a vzduch dost těžký, uslyšíš kroky za sebou – i když je tam nikdo. A když se otočíš, uvidíš jen svůj vlastní stín, jak se rozlomí na dvě poloviny.