Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Dačického Náměstí 4
  • Příběh: Dačického náměstí 4

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

Dačického náměstí 4
Smyšlený příběh

Příběh: Dačického náměstí 4

Příběh: Dačického náměstí 4
❧

Když se zvedla z podlahy, její šaty byly ještě vlhké od podzemního vlhka, a na dlaních měla zbytky bílého prachu, který se v sklepení usazoval jako prášek na rány. „To už je třetí rok, co to děláš, Věra,“ namítl její manžel Jan, ale hlas mu zněl jinak než dříve — jako by se mu v ústech zasekla slova, když se díval na její prsty, které se třásly, jako by je držel led.

„Nejsem blázen,“ odsekla, i když věděla, že to není pravda. V sklepení domu na Dačickém náměstí, kde se pod sedlovou střechou a novorenesanční fasádou schovávaly stovky let staré tajemství, našla další z nich. Tentokrát to byl malý kovový předmět, který se v její ruce rozžaloval jako živočich. „Co to je?“ zeptal se Jan, ale ona už věděla. Bylo to stejné jako ostatní — tenký, zakřivený kroužek s nějakým nápisem, který se jí vždycky vytrácel, když se ho dotkla.

„Neptej se,“ řekla jen a schovala ho do své šaty. Věděla, že by mu to neuvěřil. A možná ani ona sama tomu rozuměla. Sklepy tohoto domu byly plné takových věcí: zbytků minulosti, které se nedaly vysvětlit. Jednou našla starou minci s obrazem krále, který už dlouho nevládl, jindy kus látky, který voněl jako pole po dešti, i když byla v místnosti sucho. A vždycky, když se k těmto věcem dotkla, cítila, jak se jí v hlavě rozplynou myšlenky. Jako by něco v nich mluvilo.

Dnes ráno však bylo jinak. Když se prohrabovala mezi starými sudy a trámy, které se pod ní zakřivily, jako by se snažily ji udržet, uslyšela zvuk. Ten zvuk byl jako šustění papíru, ale zároveň jako šepot, který se proplétal mezi zdmi. „Věra?“ volal Jan z horního patra, ale ona už věděla, že to není on. Bylo to něco jiného.

„Nech mě,“ odseklá a přistoupila blíž k místu, kde se světlo z horního okna lámalo na vlhkých stěnách. Tam, kde se stěny dotýkaly podlahy, našla další věc. Tentokrát to byl kus skla, který byl rozbitý na několik částí, ale když ho sešlápla, uslyšela, jak se z něj rozléhá zvuk jako by se někdo smál. To ji zastavilo. Smích? V tomto sklepení? Kde se vzal ten zvuk?

„Věra, co se děje?“ volal Jan znovu, ale ona už nemohla odpovědět. Když se naklonila, aby se podívala blíže, viděla, že se na stěně objevily nové znaky. Ty znaky byly stejné jako ty na minci, kterou našla před rokem. A na nich byl nápis, který se jí zdál znát, ale který se jí vytrácel, jak se na něj dívala. „Jan, přines mi svíci,“ řekla nakonec, i když věděla, že to není správné řešení. Světlo by to jen zhoršilo.

Když Jan vkročil do sklepení s plamenem svíce, který se třásl v rukou, viděl, jak se na stěně objevují další znaky. A pak uslyšel smích. Ten smích byl hluboký a hluchý, jako by se ozýval z hlubin země. Jan se zastavil, jako by ho něco zastavilo. „Co to je?“ zeptal se, ale Věra už věděla. To byla ta věc, kterou hledala. To, co se ukrývalo v tomto domě od dob, kdy ještě Kutná Hora byla plná zlatých šperků a tajemných obchodů.

„Nech to být,“ řekla a pokusila se odtáhnout Jana pryč, ale on se nehnul. „Co to je?“ opakoval, ale ona už nemohla odpovědět. Když se podívala na její tvář, viděla, že se jí oči zúžily do štěrbiny. „To je to, co nám to všechno říká,“ řekla tiše. „To je to, co nám to všechno ukrývá.“

A pak se stěny začaly třást. Ne jako při zemětřesení, ale jako by se něco v nich probouzelo. Když se Jan podíval na Věru, viděl, jak se její tvář proměňuje. Jako by se v ní objevila nějaká jiná tvář, která se snaží proniknout ven. „Věra, co se děje?“ volal, ale ona už neodpovídala. Jen se dívala na znaky na stěně a usmívala se.

Když se Jan vrátil domů, byl sám. Věra byla pryč. A s ní zmizely všechny věci, které našla v sklepení. Jen na stěně zůstaly znaky, které se stále měnily. A když se Jan podíval na domov, viděl, jak se novorenesanční fasáda začíná rozpadat, jako by se domů snažil vrátit do své původní podoby. A v tom okamžiku věděl, že to, co se stalo, nebude nikdy vysvětlitelné.

A tak tam stojí dům na Dačickém náměstí, sklepy plné tajemství, které nikdo nechce vysvětlit. A každý, kdo se k němu přiblíží, cítí, jak se mu v hlavě rozplynou myšlenky. Jako by něco v něm mluvilo. A jako by někdo čekal, až se vrátí.

✦
Příběh se váže k památce Dačického náměstí 4 Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)