Příběh: Daunův palác

„Tady to je, v této stěně, pod vrstvami nového omítky a zlateného zdobení!“ vykřikl Matěj a prudce přitlačil ucho k chladnému kameni. V sálech paláce v Znojmu vládlo ticho, které přerušovalo jen praskání svící a vzdálený zvuk kočárů na náměstí. Matěj, mladý písař s neustále umazanými prsty od inkostu, se třásl celým tělem. Vedle něj stál pan Daun, muž s tváří jako z drahého, ale přísného mramoru, který jen mlčky sledoval, jak se mladík snaží zachytit zvuk, který by neměl existovat.

Z hloubi zdi se ozývalo rytmické klepání. Nebylo to tloučení srdce, ani zvuk hmyzu v dřevě. Bylo to jasné, kovové tloučení, jako by někdo z druhé strany zdi vyťukával zprávu do kamene. Matěj ztuhl, když se zvuk náhle změnil v tichý, téměř neslyšný šepot, který zněl, jako by přicházel z hluboké studny.

„Slyšíte to, pane? To je ona. Ta, kterou v domě neviděli už deset let,“ zašeptal Matěj a jeho hlas se zlomil.

Pan Daun ne odpověděl. Jen pomalu zvedl ruku a dotkl se zdobných lišt, kde se barokní přepych setkával se staršími, drsnějšími kameny z doby, kdy byla tato stavba jen dvěma oddělenými domy. Právě v tomto místě, v místě spoje dvou starých světoňů, se zvuk ozýval nejhvězdněji. Vzduch v místnosti byl těžký vůní včelího vosku a starého papíru, ale v místě, kde stál Matěj, proudil náhlý, ledový průvan, který mrazil kůži i v největší horko.

„Kdo vám řekl, že je zde uvězněna?“ zeptal se pan Daun ledovým tónem.

Matěj polkl. Věděl, že se dotýká tajemství, která v tomto domě byla zakopána hlouběji než základy sálů. Vyprávěl o ženě, která kdysi v těchto zdech žila, o osobě, jejíž jméno z rodokmenů vymazali, ale jejíž přítomnost v paláci zůstala vyryta do samotného vzduchu. Řícalo se, že se v noci v odrazích zrcadel objevuje postava v šatech z těžkého hedvábí, která nehledí na sebe, ale na stěny, jako by hledala cestu ven z neviditelné klece.

Náhle se kovové klepání změnilo v prudký řev, který sice nebyl slyšet ušima, ale otřásl kostmi obou mužů. Matěj sykl a uskočil od zdi, přičemž srazil jednu ze svícníků. Plameny na okamžik vyhasly a v nastalé tmě se z hloubky chodby ozval zvuk dopadajících kroků. Byly to kroky lehké, elegantní, ale přesto neúprosné.

Když Matěj znovu zapálil svíce, v místnosti nebyl nikdo kromě něj a pana Dauna. Jenže na hladké podlaze, přesně tam, kde předtím nebyl žádný prach, zůstala řada malých, vlhkých stop, které vedly od zdi právě k nohám pana Dauna. Stopami nebylo slyšet žádné šplouchání, jen cítili pronikavý pach staré vody a řeky, přestože byli v srdci města, daleko od koryta potoka.

Pan Daun se nedíval na stopy. Díval se do prázdna s výrazem, v němž se mísil strach s hlubokým uznáním. Pomalým pohybem vytáhl z kapsy starý železný klíč, který nepasoval do žádných dveří v celém paláci. Položil ho na podlahu, přesně do jedné z vlhkých stop, a odstoupil.

„Někdy je ticho nejhlasším křikem,“ pronesl tichým hlasem.

Když se Matěj po několika sekundách znovu podíval na podlahu, klíč byl pryč. Vlhkost zmizela, jako by ji někdo v jediný okamžik vsál do země. Zůstal jen chladný kámen a ticho, které bylo nyní mnohem těžší než předtím.

Matěj už nikdy v paláci nepracoval. Odcházel s pocitem, že v těchto zdech není jen kámen a omítka, ale vrstvy zapomenutých životů, které se navzájem proplétají v prostoru, kde se čas zastavil. Zůstala po něm jen otázka, kam ten klíč zmizel a kdo z druhé strany zdi stále čeká na to, až ho někdo znovu najde.

Kdo dnes projde chodbami tohoto domu, možná pocítí ten samý ledový průvan v místě, kde se spojily dvě staré stavby, a uslyší tiché, kovové tloučení, které nikdo nedokázal vysvětlit.