Příběh: Dehtárská
Když se na Dehtárské zastavil kůň sám od sebe
Vůně čerstvě vykopaného jílů se vznášela nad prachem, který se kroužil v úzkém průchodu mezi domy, jako by někdo rozhazoval šedou mouku. Jana z Kolbenova, oblečená do hrubého plátna, si přitiskla dlaně na břicho, kde ji bolest promlouvala jako kladivo na kov. *„Nepřijdou, víš?“* zašeptal jí starý Kuneš, který stál u zdi s dřevěnou lopatou v ruce. *„Tady nikdo nechodí. Nikdo neví, že tady vůbec ulice je.“* Jana se podívala na slepé zakončení cesty, kde se zem rozestoupila jako roztržená látka, a uvědomila si, že to není jen její strach, který ji drží v patách.
Když se ohlédla, uviděla ho. Člověka v šedém plášti, který se pohyboval jako stín mezi domy, aniž by se dotýkal země. *„Kdo jsi?“*, vykřikla, ale on jen zvedl ruku a ukázal na místo, kde by měla být Dehtárská – místo, které nikdy nebylo. *„Tam, kde kůň zastavil sám od sebe,“*, odpověděl hlasem, který zněl jako šustění suchých listů. *„Tam, kde se ztrácí stopy.“*
Jana se pokusila utéct, ale nohy ji nesly k tomu místu, jako by ji něco tahalo nití. Když dorazila ke slepému zakončení, uviděla na zemi otisky kopyt – hluboké, jako by je tam nechal nějaký obrovský koně. *„To není možné,“*, zašeptala. *„Tady nikdy žádný kůň nebyl.“* Starý Kuneš se k ní přitiskl, jeho dech voněl kořením a starými bylinkami. *„V Dehtáře, odkud tato ulice pochází, říkají, že když kůň zastaví sám od sebe, znamená to, že někdo zemře. Ale nikdo neví, koho.“*
V tu chvíli se zem pod nimi začala chvět. Ne jako při otřesech, ale jako by někdo pod ní tahal za nit. *„Uteč!“*, zařval Kuneš, ale Jana zůstala. Chtěla vědět, co se tam skrývá. Když se podívala dolů, uviděla, jak se z hlubiny tyčí něco bílého – kostra, ale ne taková, jaké znala. Bez masa, bez zbytků oděvu, jen čistá, jako by ji nikdy nic nepoškodilo. *„To není člověk,“*, zachraptěl Kuneš. *„To je něco, co nikdy nemělo být.“*
Když se Jana probrala, ležela na prahu svého domu. Kuneš byl pryč, a na dlažbě před ní ležela jen jedna věc – malý kámen s vyrytým jménem: *Dehtárská*. *„Co se stalo?“*, ptala se sama sebe, ale nikdo jí neodpověděl. Jen větrný náraz přinesl vůni čerstvého jílů a šustění listů, které znělo jako šepot: *„Tam, kde ulice není, tam něco čeká.“*
Dnes, když projdeš kolem Hloubětína, možná si všimneš místa, kde se zem zdá být jiná. Kde se kůň zastaví sám od sebe. A kde někdo, kdo tam nikdy nebyl, stále čeká, až ho někdo najde.