Příběh: Denisova 23
Těžký železný klíč v zámku dvakrát zakřupal a tma za masivním dubovým křídlem voněla zatuchlou hlínou a studeným průvanem.
Václav přitáhl kožešinový límec těsně ke krku, neboť podlaha pod jeho nohama dýchala mrazem, který nepatřil k tomuto ročnímu období. V ruce svíral lojovou svíci, jejíž plamen sebou škubaně cukal v neviditelném vánku vanoucím odněkud zpod gotických základů domu. Na kamenné dlažbě se tvořily podivné, kruhové stíny, které jako by žily vlastním životem a uhýbaly před světlem.
Dnes v noci sem přišel znovu, protože ticho v horních komorách se stalo nesnesitelným. Oknem sem doléhal vzdálený hluk olomouckých trhů, ale uvnitř panovalo hrobové bezvětří přerušené jen tichým, pravidelným škrábáním. Jako by kdesi pod základy někdo nehtem ryl do staré opuky.
Václav sklonil hlavu a opatrně sestupoval po strmých, ošlapaných schodech hlouběji do útrob stavby. Zdivo zde bylo staré a těžké, spojené vápnem a staletou vlhkostí. Režné kameny pamatovaly časy, kdy město teprve rostlo pod rukama mstitelských stavitelů a královských řemeslníků. Každý krok rezonoval prázdným prostorem a sílil v nepříjemnou ozvěnu.
Uprostřed nejnižšího sklepního prostoru, kde se gotická surovost křížila s novějšími renesančními cihlami, se Václav zastavil. Svíčka prskla a její plamen se na zlomek vteřiny zbarvil do nepřirozené modři. Přímo před ním, v místech, kde dosud stála jen holá, vlhká stěna, ležela na zemi hromádka čerstvě prachového písku.
Nikdo tudy nechodil. Dveře nahoře byly zamčeny na dva západy a klíč měl u pasu pouze on sám.
Václav poklekl na chladnou zem a přiblížil světlo k zemi. Písek nebyl obyčejný říční nános z Moravy. Byl jemný jako popel a tvořil dokonalý, bezchybný geometrický obrazec. Kruh v sobě nesl znaky, které neznal žádný městský písař ani učený mnich z kláštera Hradisko. Když se k nim sklonil ještě víc, zaslechl slaboučký zvuk, podobající se lidskému dechu, jenž vycházel přímo ze spár mezi kameny.
Zvedl ruku, že se dotkne podivného nápisu, ale prsty mu znehybněly strachem. V té chvíli se těžké stropní trámy nad jeho hlavou tiše zakroutily a staré dřevo zapraskalo pod obrovským tlakem, aniž by se kdokoli dotkl krovu. Vzduch zhoustl a naplnil se vůní spáleného vosku a staré krve.
Dveře nahoře v klenuté chodbě s hlasitým bouchnutím zapadly do zárubní.
Václav vykřikl, ale jeho hlas pohltila temnota, která se zúžila na jediný bod kolem jeho svíce. Rychle se otočil, aby utekl zpět ke schodům, avšak tam, kde měl před chvílí stát bezpečný východ, se tyčila rovná, hladká zeď bez jakéhokoli náznaku dveří. Zůstaly tu jen chladné kameny, které pamatují všechno, co lidé v tomto městě raději zapomněli.
Nikdo už Václava nikdy spatřit nemohl, jeho lůžko zůstalo nedotčené a klíč se ráno našel viset na hřebíku v prázdné síni, jako by jej tam někdo opatrně vrátil. Dům na Denisově ulici však stojí dodnes a jeho zdi občas v noci vydávají tiché, kovové zvuky, které lákají zvědavce k samému prahu starých tajemství.