Příběh: Deska z Paví brány na domě čp. 299
„Tlač ten dláto hlouběji, ty líný pse, nebo ti z hrdla vytrhnu jazyk!“
Karel přimhouřil oči a v dlaních pocítil chladnou tíhu železa. Pískovec pod jeho rukama byl vlhký a zrazný, drolil se mu pod prsty jako starý sýr. Vzduch kolem něj voněl po vlhkém vápně a čerstvě vysekaném kameni, který mu zasahoval do plic a nutil ho k neustálému kašli. Stál v prachu u základů Paví brány, obklopen hlukem kladiv a křikem stavitelů, zatímco nad ním v gotických obloučích tančil prach ve světle dopadajícího slunce.
Jeho mistr, muž s tváří jako vyschlá kůra dubu, stál nad ním a sledoval každý pohyb. Karel věděl, že jedna špatná rána, jeden chybný zářez do měkkého pískovce, a celá práce z roku 1523 bude zmarena. Ale nešlo jen o řemeslo. Do kamene vryl slova, která měla přežít věky, slova, jež měla vyprávět o moci a řádu. Jenže v hloubi svého srdce, v každém úderu kladiva, vkládal do pískovce něco jiného.
Karel měl v Žluticích milenku, dceru místního pekaře, jméněnou Elžběta. Jejich schůzky byly krátké, tajné a plné strachu z odhalení. Každý večer, když se vracel do své chaty s prsty zčernalými od prachu, snil o dni, kdy ho z tohoto stavu vytrhne a odvede pryč. Věnoval Elžbětě slib, že jednou vytesá její jméno dosomething tak trvalého, že ho nikdo nebude schopen smazat.
„Kdo to bude číst, když už oba budeme v hrobě?“ ptala se Elžběta, když se jednou tajně setkali v stínu budoucí brány.
„Kdo koliv, kdo bude mít oči k vidění,“ odpověděl jí Karel a dotkl se její tváře.
Karel však nebyl mistrem, byl jen pomocníkem. Neměl právo měnit nápis. Ale v noci, kdy město utichlo a jen vzdálený zvuk řeky luskal o břehy, se vrátil k desce. V šalebném stínu, s tlukotem srdce v krku, vryl do spodního okraje pískovce malý, téměř neznatelný symbol — spletenou růži s jedním trnem. Byl to jejich tajný znak. Věřil, že tímto činem spojuje svůj osud s tímto místem navěky.
Osud však hraje s lidmi kruté hry. Brána, která měla být symbolem stability, časem začala klesat. Války, požáry a čas začaly rozebírat to, co Karel s takou láskou a strachem vytesal. Elžběta odešla za jiným, za mužem, který jí mohl nabídnout chleba a jistotu, ne jen sny vytesané do kamene. Karel zůstal sám se svou prací. Sledoval, jak se Paví brána stává jen vzpomínkou, jak se její kameny rozcházejí a jak jeho tajná růže mizí pod vrstvami špíny a mechu.
Když se o stovky let později farář Johann Hopf rozhodl, že tato deska nesmí zaniknout, nikoho nezajímalo, kdo ji v roce 1523 držel v rukou. Zajímala je jen její historická hodnota, její gotický ráz. Deska byla přemístěna na stěnu domu číslo 299, kde dnes tichým hlasem mluví k kolemjdoucím.
Karel už dávno spí v zemi, kterou sám pomáhal stavět. Elžběta je jen jménem v zapomenuté knize. Zbylo jen pískovce, který kdysi pálil Karlovi v dlaních a dnes chladně v doteku cizích prstů. Kdo se však dnes zastaví u domu číslo 299 a přiloží ruku k povrchu desky, možná pocítí ten zvláštní chlad, který není jen teplotou kamene.
Je to chlad neuskutečněného slibu, který zůstal vytesaný v pískovci, i když ho už nikdo neumí přečíst.