Příběh: Deymovský palác v Praze

„Včera večer jsem slyšel, jak vám někdo volá jméno, které už před sto lety nikdo nevyřkl.“

Tato slova padla z úst starého knihovníka, jehož ruce třásly se jako listí v říjnu, když je přitiskl ke skříni plné opotřebovaných svazků. Seděl v zadním koutě paláce, kde se vzduch vznášel mezi prachem a vůní starého dřeva, které se po letech neustále opakujících se kroků v jeho chodbách naučilo držet dech. Vonělo to jako po zapomenutých svatebních hostinách a tajně rozsvícených svícnech v noci, kdy se nikdo nesměl bát stínů.

„To je nemožné,“ odsekla paní Vratislavová, hraběnka, která se právě vracela z návštěvy u arcibiskupa. Její černá šatová sukně šustila o mramorové podlahy, jako by ji každý kámen varoval. „V tomto domě už od roku osmnáctsto dvaceti žije jenom my – a služebnictvo, které ví, že za peníze mlčí.“

Knihovník však nevzdal. „Bylo to v prvním patře, u okna s výhledem na Ostrovní. Jako by někdo stál tam, kde dřív stála *ona*.“ Jeho prst se zvedl k regálu, kde ležela kniha s vybledlým titulem: *„Paměti Josefiny Schwarzenberské, rozené Vratislavové“*. „Poslední stránka… tam je to napsáno. Ale nikdo ji nečetl. Nikdo kromě mě.“

Hraběnka se naklonila, až se její perlové náhrdelníky dotkly okraje stolu. „Co tam je?“

„Že v noci, kdy její manžel odešel do Vídně, slyšela někoho, jak volá její jméno. Ne zvenku – z *vnitřku* paláce. A když vyšla na schodiště, nikdo tam nebyl. Jenom…“ Knihovník se zarazil, jako by mu něco v krku ucouklo. „Jenom že na zábradlí ležela černá ruka. Bez těla. Bez tváře. A v ruce držela…“ Zavřel oči. „Klíč. Ale ne od dveří. Od něčeho jiného.“

V tom okamžiku se dveře do knihovny otevřely s takovým nárazem, že se svíčky na stole rozkmitaly. Ve vchodu stála mladá služebná, Aneta, její tvář bledší než vosk. „Hraběnko…“ vydechla. „V prvním patře… tam je někdo. U toho okna.“

Mlčeli. Slyšeli jenom, jak někde v hlubinách paláce zašustí šaty, které už nikdo neoblékl.

---

Tři dny poté, kdy služebnictvo najalo hlídku a kněz přinesl svátostný olej, se hraběnka vrátila do knihovny sama. Knihovník byl pryč – říkalo se, že odešel do kláštera. Na stole ležela otevřená kniha, na poslední stránce čerstvý zápis tužkou:

*„Dnes jsem našla druhý klíč. Pod schodištěm. Vedle toho, co zbylo z její postele. Ale dveře, které otevírá, nevedou nikam. Jenom se tam ztrácí světlo.“*

Hraběnka položila prsty na papír. Z okna vanul chlad, i když venku svítilo slunce. A někde hluboko v paláci, kde se stěny sbíhají do úzkého prostoru mezi dvěma nádvořími, se něco pohnulo.

Dnes už tam nikdo nechodí. Ale v noci, když pražský vítr fouká přes Voršilskou ulici, někdy se uslyší šustění šatů. A někdo tam stále čeká.