Příběh: Ditrichštejnská hrobka
Krvavý otisk dlaně na bílém plátně košile pálil jako žhavé uhlí, ale Jakub z Vrbového lánu neustále přehraboval v kapse svou poslední mince. Stál v prachu mikulovského náměstí, kde se vzduch chvěl horkem a pachem zvířat, a zíral na základní kámen loretánské kaple, který právě položili. V hlavě mu stále znělo tiché, prosazení zvrhání hrdla muže, kterého před hodinou zanechal v temné uličce bez dechu. Nebylo to vraždě z nenávisti, jen z hladu a zoufalství, když mu ten cizinec odmítl dát stříbro za pomoc s vozem.
Jakub se zaklepal, přestože slunce pálilo do kůže. Vstoupil do prostoru, kde se zvedaly první zdi malé kopie italského svatyně. Vzduch zde byl jiný, chladnější, nasycený vůní čerstvého vápna a vlhkého kamene. Vteřinu poté, co přešel práh, spatřil její tvář. Černá Madona, malá dřevěná soška, která sem přišla z dalekého jihu, na něj hleděla z temného koutu. Její tvář byla temná, téměř neviditelná v polostínu, ale oči měly hloubku, která Jakuba přibila k zemi.
Upustil minci. Cinknutí o kamennou dlažbu znělo v tichu jako výstřel z pusky.
Klesl na kolena, ne z úcty, ale protože mu zrazily nohy. Chtěl křičet, chtěl vyzpovědět svůj hřích, ale hrdlo měl sevřené jako provázkem. Díval se na sošku a vteřinu poté se mu zdálo, že se v temnotě dřeva něco pohnulo. Nebyl to vítr, který by hýbal plameny svíček, byl to tichý, téměř neslyšný šepot, který nezněl jako lidský hlas, ale jako šumění tisíců listů v lese.
Zatřesl hlavou. To je bláznění z horka a strachu, řekl si. Přesto znovu natáhl ruku k minci, která ležela u paty Madony. V ten moment ho zasáhl prudký záblesk světla. Nebyla to sluneční paprsek, který by pronikl skrze okno, ale vnitřní záře, která vyvěřila přímo z černé dřevěné tváře. Světlo bylo bílé, čisté a tak intenzivní, že Jakub musel přimhouřit oči.
Když znovu otevřel víčka, mince byla pryč.
Jakub se rozhlédl kolem sebe. Byl v kapli sám. Všechno bylo stejné, jen ticho bylo hlubší. Natáhl ruku k místu, kde mince před chvílí ležela, ale prsty nahmataly jen chladný kámen. Vteřinu poté však ucítil na své dlani něco vlhkého. Podíval se na svou ruku. Krev, která mu ztudila v žilách a zanechala skvrny na košili, byla pryč. Kůže byla čistá, hladká, jako by se nikdy nedotkl násilí.
Vstal pomalu, s pocitem, že z jeho ramen spadla neviditelná hroutová žula. Chtěl odejít, uniknout z tohoto místa, které mu ukázalo zrcadlo jeho vlastní duše, ale v uchu mu stále zněl onen šepot. Nebylo v něm odpuštění, byla v něm podmínka. Jako by mu ta černá postava řekla, že dluh za život nelze smazat jedním zábleskem světla, ale pouze celým životem služby.
Vyšel ven do oslňujícího světla Mikulova. Pohled mu dopadl na loretánskou kapli, která se teprve rodila z prachu a kamene. Věděl, že se sem bude vracet. Ne proto, aby prosil o milost, ale proto, aby zjistil, kam zmizela mince a zda ta černá tvář stále ví, kdo skutečně je.
Kdo dnes vstoupí do těchto prostor a pohlédne do tmy hrobky, možná pocítí ten samý chlad, který Jakuba kdysi přibil k zemi. Některé stopy totiž nevymaže ani čas, ani nejbílejší světlo, a zůstávají vryté do kamenů, které mlčí, ale všechno pamatují.