Příběh: Dittrichova hrobka
„Kde jsi to schoval, ty zbabělče!“ Zakřičel Friedrich a svaly na jeho krku vystály jako napjaté struny. V rukou svíral zmačkaný dopis, který v šeru hrobkového prostoru vypadal jako kousek špinavého hadru. Proti němu stál mladý muž s bledou tváří, jehož prsty nervózně přejížděly po studeném okraji zeleného kamene, v němž odpočíval jejich otec.
Vzduch uvnitř mauzolea byl těžký a hustý. Voněla v něm kombinace drahého vosku, starého prachu a zvláštního, hřejivého tepla, které s tichým syčením stoupalo z podzemních trubek. Friedrich udělal krok vpřed. Boty mu hlasitě zaklapaly o vyleštěnou dlažbu. V tomto prostoru, kde se nově zrozená elektrická světla ještě chvěla a vrhala na stěny dlouhé, tančící stíny, se každý zvuk zdál být zvětšený, téměř hmatatelný.
„Není to v mých rukou, Friedrichu. On to nechtěl, abys to našel ty,“ odpověvěl mladší syn tichým, chraplavým hlasem.
Friedrich vybuchl. Jeho ruka dopadla na rameno bratra a srazila ho k zemi. Mladý muž dopadl koleny na chladnou podlahu, přímo pod nohy monumentálního sarkofagu z tmavého, zeleného diabasu. V ten moment se Friedrich zastavil. Jeho pohled sklouzl vzhůru k malovaným stěnám. Kolem nich se vinula cesta života, řada obrazů, které vyprávěly o zrození, o slávě a o nevyhnutelném konci. Barvy byly syté, téměř živé, jako by postavy na freskách sledovaly jejich hádku s tichým odporem.
Friedrich cítil, jak se mu v hrudi tlačí hněv, který ho pálil v hrdle. Celý život byl tím druhým, tím, který musel sloužit, zatímco mladší bratr byl oblíbencem. Teď, když byl otec pryč, šlo o všechno. O uznání, o majetek, o moc v textilních továrnách, které zaměstnávaly polovicu města. Všechno závislo na tom jednom papíru, na závěti, která měla změnit osudy obou mužů.
„Kde je to, říkám!“ Friedrich znovu vyrazil vpřed, ale vteřinu předtím, než stihl bratra znovu uchopit, se stalo něco, co v tom tichém prostoru nemělo smysl.
Z hloubi hrobky, z místa, kde byl uložena urna s popelem jejich předka, se ozval zvuk. Nebyl to hřmot ani křik. Byla to jemná, kovová vibrace, jako by někdo v dálce lehce pronesl jméno, které už nikdo nesměl vyslovit. Vteřinu poté jedna z elektrických žárovek nad nimi s hlaským prasknutím vybuchla. Sklo se roztříštilo o podlahu a prostor zaplavil nepřirozený, modravý záblesk, který trval jen okamžik, ale v jeho světle Friedrich spatřil něco, co ho zmrazilo v místě.
Uviděl svůj vlastní odraz v polírovaném povrchu zeleného kamene, ale nebyl v něm sám. Za jeho rameny stála postava, která neměla tvář, jen prázdnotu, a její ruka byla natažená směrem k jeho srdci. Friedrich prudce odstoupil, až narazil zády do chladné zdi. Srdce mu tlouklo až v krku, dech se mu zrychlil do krátkých, panických záškubů.
Když se zraky přizpůsobily zbývajícímu světlu, viděl svého bratra, jak pomalu vstává z kolen. Mladý muž nebyl vystrašený. Díval se na Friedricha s hlubokým soucitným pohledem, který byl horší než jakákoli nadávka.
„Otec ti neznepřátal, Friedrichu. Jen ti chtěl ukázat, že některé věci nelze koupit ani ukrást,“ řekl tiše a z kapsy vyndal malý, zaprašený klíč.
Friedrich se díval na ten klíč a pak na tiché obrazy na stěnách. Vůně vosku byla najednou pryč, nahrazena pronikavým chladem, který přicházel z hloubky země, přestože kotelny stále pracovaly. V ten moment pocítil, jak v něm něco prasklo. Hněv, který ho poháněl roky, vyprchal a zanechal po sobě jen prázdnotu a tíhu vlastního svědomí.
Vyskočil z hrobky ven do chladného vzduchu severních Čech, přestože v hrobce zůstalo tajemství, které už nikdy nedokázal rozluštit.
Kdo dnes přejde kolem tichých zdí tohoto mauzolea, možná pocítí ten samý zvláštní chlad, který nepochází z kamene, ale z pravdy, jež v hloubce hrobky stále čeká na své uznání.