Příběh: Divadelní
Krev na kamenech
Pavla z Lažanských nechal na prahu svého paláce ležet jako vyhozený šátek. Když se nad ní sklonil, byla ještě teplá, navoněná kořením a něčím slaným, jako by ji někdo předtím přitiskl k tváři. Na dlažbě ležely také dva zlaté prsteny – jeden s erbem rodu, druhý s vyrytým křížem, který nosil jen on. A pak tam byly ty stopy. Ne otisky bot, ale něco jako vlhké šlápoty, jako by někdo přeběhl po dlažbě a okamžitě se rozplynul ve vzduchu.
„To není možné,“ zašeptal si Jindřich z Vyšehradu, když se naklonil blíže. Jeho prsty se dotkly vlhka na kamenech a náhle ucítil, že vzduch kolem něj ztuhl. Jako by se čas zastavil. Z uličky nad nimi, kde se kdysi valila voda a kde dnes stálo Národní divadlo, přišel zvuk – ne hlas, ale něco jako vzdálené zvonění, jako by se někdo modlil za zdí, která už dávno nestála.
„Kdo by to mohl udělat?“ zeptal se Jindřich, ale jeho vlastní hlas zněl cizí, jako by ho nesl někdo jiný. „Kdo by sem přišel a zanechal jen tyhle stopy?“
Pavla ležela s otevřenýma očima, ale neviděla nic. Byl v nich jen bílý, jako by ji někdo vypral zevnitř. Jindřich se podíval na její ruce – na prstech se držela jen kůžička z kožešiny, jako by ji někdo odtrhl. A pak uviděl na zdi paláce něco, co tam ještě nikdy předtím neviděl: malý, téměř neviditelný nápis vyrytý do kamene. *„Ani stín neodchází prázdný.“*
„To není naše písmo,“ zamumlal. „To je něco staršího.“
V tu chvíli se za nimi ozval hlas. „Ty jsi to našel, Jindřichu.“ Bylo to jako echo, ale přece jen něco, co ho poznalo. Otočil se – a nikdo tam nebyl. Jen v uličce se náhle rozsvítila lucerna, kterou nikdo nechal zapálit. A když se Jindřich podíval na její světlo, uviděl v něm odraz – ale ne svůj. Odraz muže v černém plášti, který stál za ním a díval se na něj s úsměvem, který neměl žádné oči.
„Kdo jsi?“ zeptal se, ale věděl, že odpověď už nikdy nedostane.
Když druhý den přišli měšťané pro Pavlu, našli ji už jen jako suchou skořápku. A ty stopy na dlažbě? Zmizely. Jako by je nikdy nebylo. Jen ten nápis na zdi zůstával – a nikdo ho nedokázal stírat.
A dnes, když procházíš Divadelní ulicí a podíváš se na fasádu Národního divadla, někdy v noci, když je ticho, uslyšíš zvonění. A když se podíváš dolů, uvidíš na dlažbě vlhké stopy. Jako by někdo právě odešel – a nikdy neřekl, proč.