Příběh: Divadlo Karla Pippicha
Vstupní dveře se otevřely, a přestože venku padal jemný, ledový déšť, uvnitř divadla panovala taková tma, že se zdálo, jako by světlo samo odtud unikl.
Na schodech stála Lenka Vítková, mladá baletka z Pardubic, která měla včera večer tančit v *Libuši*, ale místo toho se ocitla před prázdným jevištěm, zatímco za ní se ozývaly jen vzdálené kroky někoho, kdo se schovával. V ruce držela zapálenou svíčku – ta jedinou, kterou našla v šatně – a její plamen se třásl, jakoby se bál vzduchu. *„Kdo jsi?“*, zeptala se hlasem, který se jí zlomil. Odpověď přišla hned: *Vzduch se náhle ochladil.*
Na jevišti stál muž v černém fraku, který tam neměl co dělat. Nebyl to žádný z hostujících herců – ti měli dnes odpoledne zkoušku v foyeru. Tento muž měl tvář jako vyřezávaná z tmavého dubu, ústa mu byla pevně sevřená, ale oči… oči mu hořely jako uhlíky. *„Kdo jste?“*, opakovala Lenka, ale on jen pokrčil rameny a ukázal na balkon. *„Tam nahoře. Dnes večer.“*
Lenka se podívala vzhůru – a uviděla, jak se nad nejvyšším řadem balkonu vznáší něco bílého, jako by to byl oděv, který se rozplynul ve vzduchu. *„To není možné,“*, zamumlala. Muž v fraku se usmál – první a poslední pohyb, který udělal. *„Proč jste tu?“*, zeptala se znovu, ale on už byl pryč. Zůstal jen zápach – jakýsi směs starého koženého nábytku a slané vody, jako by se někdo ztratil mezi mořem a divadlem.
Ráno našli Lenku v šatně, oblečenou do kostýmu *Libuše*, se svíčkou v ruce a tvářími zakrytými rukama. *„Co se stalo?“*, ptali se ji. *„Nic,“*, odpověděla. *„Ale dnes večer…“* – a pak se rozplakala. *„Tam nahoře byla žena. Tančila sama. A já jsem s ní měla tančit.“*
O dva týdny později, při generální zkoušce, všiml si režisér Bedřich Štěpánek, jak se na nejvyšším balkoně objevila postava v bílém, která se pohybovala v rytmu hudby, i když tam nikdo nestál. *„Kdo to je?“*, vykřikl. *„Kdo ji tam dává?“* Ale nikdo nic neviděl. Jen Lenka, která stála v přízemí a držela se za ruku, jako by se bála, že se jí někdo dotkne.
Po premiéře *Libuše* zmizela Lenka Vítková. Nikdo neví, kam odešla. Někteří říkají, že se vrátila na Balkon, kde tančila s tou bílou postavou. Jiní tvrdí, že ji viděli večer před divadlem, jak se usmívá a máčí prsty do Chrudimky, jako by chtěla něco vyplavit.
Dnes, když projdete hlavním vchodem Divadla Karla Pippicha, a podíváte se vzhůru, k nejvyšším řadám balkonu, někdy se zdá, že tam dole někdo stírá kroky. Jako by se někdo snažil zanechat stopy, které nikdy nezmizí. A když se podíváte blíž, uvidíte, že na dřevěných schodech leží malé, bílé květy – jako by je tam někdo nechal pro vás.