Příběh: Dlouhá 11
„Ustupte, nebo vám tytice rozsekne čelo!“ zařval Mikuláš a prudce strčil svou ženu stranou, aby mohl vší silou tlačit proti těžkým dubovým dveřím.
Vzduch v úzké uličce byl hustý a chutnal po vlhkém kameni a spáleném dřevě. Mikulášův dům v ulici Dlouhá, jenž stál na tomto místě již od základů položených předtím, než se v městě rozrostly nové hradby, se v tu chvíli zdál být živým organismem. Zevnitř domu se neozýval křik ani hluk boje, ale ticho tak hluboké, že v něm bylo slyšet i tloučení vlastního srdce.
Když se dveře konečně s prasknutím otevřely, do místnosti vnikl prudký proud studeného vzduchu, který zhasl jedinou svíčku v předsíni. Mikuláš vrazil dovnitř, ruka pevně sevřená kolem rukojeti nože. Jeho zrak se zvykl na šero a to, co uviděl v hlavní místnosti, ho přimělo ztuhnout.
Uprostřed místnosti stál muž. Nebyl to nikdo z jejich sousedů, ani žádný z obchodníků, kteří pravidelně navštěvovali město. Měl na sobě plášť z látky tak tmavé, že pohl𝒕ila veškeré zbytky světla, a jeho tvář byla zakrytá kapucí. Muž však neudělal žádný pohyb. Stál nehybně a v rukou držel malou dřevěnou schránku, z níž vyvěřila vůně starého pergamentu a sušeného levandru.
„Kdo jsi a co tady hledáš, cizinci?“ vyjel Mikuláš, přestože mu hlas mírně chvěl.
Neznámý odpověděl pouze tichým, rytmickým klepáním prstů o víko schránky. Ten zvuk byl ostrý jako údery kladiva do kovadliny, přestože se ozýval v prázdném prostoru. Mikuláš udělal krok vpřed, ale vteřinu předtím, než mohl muže chytit, se stalo něco, co popíralo veškerý rozum. Muž s kapucí se neotočil, ani neutekl. Prostě se začal rozpouštět.
Nebyl to pomalý proces. Bylo to jako když se kapka inkoustu rozprostře ve vodě. Nejprve zmizely jeho boty, poté lem pláště a nakonec samotná postava, až zbyla jen prázdnota. Jenže schránka v jeho rukou nezmizela. Dopadla na kamennou dlažbu s tupým žuchotem, který se rozlehlo celým domem.
Mikuláš s manželkou přistoupili k předmětu s obavou. Když muž otevřel víko, nenašel v něm zlato ani dopisy. Uvnitř ležel jediný kus hladkého, černého kamene, na kterém byla vyryta symbolika, jaké žádný kněz v Hradci nikdy neviděl. V momentě, kdy se Mikuláš dotkl studeného povrchu kamene, pocítil v hlavě prudký záblesk obrazů: viděl svůj dům, jak se mění, jak stěny rostou, jak se gotický kámen mění v hladké linie pozdějšího století, a viděl lidi, kteří zde budou žít za stovky let, přestože on sámtedy už dávno nepochodí.
V tu chvíli se v domě rozlehlo tiché, hluboké zvuknutí, jako by samotné základy budovy vzdychly. Mikuláš se prudce otočil, ale v místnosti už nebyl nikdo. Jen ten černý kámen v jeho dlani stále vyzařoval podivný chlad, který nešel zahřát ani ohněm z krbu.
Celý zbytek života se Mikuláš snažil zjistit, kdo byl ten muž a proč vybral právě tento dům k takovému zázraku. Ptal se všech, od loutníků až po učence, ale nikdo v celém kraji nepoznal symboly na kameni. Mikuláš se stal posedlým. Přestal se starat o obchod, přestal se smát. Trávil hodiny tím, že chodil po chodbách svého domu a naslouchal stěnám, jako by v nich stále dozníval onen rytmický zvuk klepání prstů.
Když Mikuláš zemřel, kámen zmizel. Některý z heirs ho ukradl, nebo se vrátil tam, odkud přišel. Ale ti, kteří v domě na ulici Dlouhá bydlí dodnes, občas přisahají, že v tichých nocích slyší v hloubi zdí jemné, rytmické klepání, které nepochází z žádného potrubí ani z větru.
Tajemství toho, co se v roce 1250 v těchto stěnách zrodilo, zůstalo pohřbeno hluboko pod vrstvami pozdějších staveb a vápna. Jen chladný dotek neznámého kamene zůstal v paměti domu vyryt jako věčná otázka.