Příběh: Dlouhá 12
„Tady to je, v tomto stínu, kde se zlomil čas!“ zakřičel Mikuláš a prudce strhl těžké železné okov z masivních vřesových dveří. Prach zvířil v úzké uličce a v nosem mu zakledlo ostře pálivé vůně starého dřeva a vlhkého kamene. V rukou svíral pergamen, který se třásl v rytmu jeho zrychleného dechu. Před ním stál dům, jehož zdi dýchaly chladem i v největším žáru léta, stavba, která v Hradci Králové působila jako cizí tělý v těle města.
Mikuláš nebyl obyčejný řemeslník. Byl to muž, který hledal věci, jež ostatní raději zapomínali. Vstoupil do temnoty síně, kde světlo svícek jen stěží probíjelo hustý mrak prachu. Pod nohama mu vrzaly prkna, která zněla jako steny, jež by chtěly něco vyprávět, ale zapomněly slova. V prostoru se vznášelo ticho tak hluboké, až v něm slyšel vlastní tlukot srdce v krčcích.
V rohu místnosti seděl muž. Neměl na sobě šaty, které by odpovídaly době, v níž Mikuláš žil. Jeho plášť byl z látky, která se v šeru vlnila jako hladina řeky, a oči měl barvy vyhaslého popela. Jmenoval se Gideon. Nikdo nevěděl, odkud přišel, ani jak se do tohoto domu dostal, protože dveře byly zevnitř zamčené a okna příliš úzká na to, aby jimi mohl projít člověk.
„Přinesl jsi to?“ zeptal se Gideon hlasem, který zněl jako drcení suchých listů pod botami.
Mikuláš podal pergamen. Byl to výpis z dávno zapomenutého rejstříku, znázornění linie, která nevedla k žádnému pokladu, ale k bodu, kde se prostor ohýbal. Gideon papír nevzal do ruky, jen na něj pohlédl a v ten moment se v místnosti změnila teplota. Náhlý, mrazivý průvan zhasl všechny svíce. Temnota byla absolutní, až na jednu jedinou věc. Mezi prsty Gideona začalo pulzovat slabé, modravé světlo, které neosvětlovalo stěny, ale zdánlivě je rozpouštělo.
Mikuláš se pokusil udělat krok zpět, ale jeho boty přišpendlily k podlaze. Cítil, jak se mu ztuhly svaly a v hrdle mu vzroslo tiché chvění. Gideon vstal a jeho stín na zdi se začal pohybovat samostatně, nezávisle na pohybech jeho těla. Stín natahl ruku a dotkl se kamenného pilíře. Vteřinu poté se ozvalo hluboké, duté dunění, jako by se někde hluboko pod domem zavřela obrovská brána.
„Tento dům není jen z kamene a malty,“ zašeptal Gideon, zatímco se jeho postava začala rozplývat v modravém světle. „Je to kotva. A vy jste právě uvolnili lano.“
V jediný okamžik, kdy se světlo rozsvítilo naposledy, Mikuláš spatřil v rohu místnosti něco, co tam být nemohlo. Viděl dveře, které nevedly do další místnosti, ale do gardens plné květin, které v Hradci nikdy nevyrostly, a slyšel smích dětí, které mluvily jazykem, jenž zněl jako hudba z jiného světa. Pak přišla tma.
Když Mikuláš znovu otevřel oči, byl sám. Gideon zmizel. V místnosti nebylo žádné světlo, žádný prach, jen prázdnota a ticho. Jenže když se podíval na své ruce, zjistil, že jsou pokryté jemným, stříbrným prachem, který neodplavoval voda ani nešlo setřít látkou.
Vyběhl z domu do slunečného dne, ale město už mu nepřipřišlo stejné. Všechny tváře se mu zdály být maskami a budovy kolem něj jen kulisami. Jediné místo, které mu připřišlo skutečné, byl právě tento dům v ulici Dlouhá. Cítil, že tam zůstal kousek jeho vlastní duše, uvězněný v prostoru, který nepatří do našich map.
I po letech se Mikuláš vracel k těmto zdejším zdím. Stával v uličce a naslouchal. Tvrdil, že když přiloží ucho k chladnému kameni fasády, slyší tichý šepot Gideona a zvuk zavíraných dveří, které vedou někam, kam není návrat.
Kdo dnes přiloží ucho k těmto starým zdivům, možná uslyší i on ten tichý ozvěnu tajemství, které se v Dlouhé 12 stále skrývá hluboko pod povrchem viditelného světa.