Příběh: Dlouhá 33
„Ustupte, nebo vám tyhle klíče vštípnu do hrdel!“ zařval Mikuláš a prudce přítlačil ramenem proti těžkým dubovým dveřím, které vrzaly v pantích jako raněný zvířat. V rukou svíral svazek železových klíčů, které mu předtím v noci předal starý správce s třesoucím se hlasem a přikazem, aby do domu v ulici Dlouhá nevstupoval, dokud nesvítá. Ale Mikuláš nebyl z těch, kteří trpělivě čekají, až slunce vymaže stíny z kamenných zdí.
Vstoupil do prostoru, kde se spojovaly dvě staré stavby. Vzduch zde chutnal po vlhkém vápenci a starém prachu, který se v úzkém proučku světla z jeho lucerny tančil jako tisíce drobných stříbrných hmyzů. Ticho v domě nebylo prázdné. Bylo husté, téměř hmatatelné, jako by stěny dýchaly v rytmu, který Mikuláš neznal.
Když vystoupal do prvního patra, zastavil se. Pod nohama mu vrzaly prkna, ale z hloubky domu se ozýval jiný zvuk. Bylo to rytmické klepání, jemné jako tlukot srdce, ale kovové. Mikuláš ztuhl. Zvuk přicházel z místa, kde se dvě původní budovy spojovaly v jednu. Právě tam, v onom spojnici, kde se zlomily linie stěn, stál muž.
Nebyl to nikdo z místních. Měl na sobě plášť z tmavého sukna, který pohlcoval světlo lucerny, a tvář zakrytý kusem lněné látky. Muž nestál jen tak. Opíral se o kamennou římsu, která oddělovala patra, a prstem přejížděl po řezbách šambrán kolem okenního otvoru. Každý dotek doprovázelo ono kovové klepání, jako by muž hledal v kameni tajný zámek nebo zapomenutý kód.
„Kdo jsi a co tu děláš v tuhle hodinu?“ vyjel Mikuláš a ruka mu sklouzla k rukojeti nože u pasu.
Neznámý se pomalu otočil. Jeho oči byly neklidné, horečkovité, plné něčeho, co Mikuláš nedokázal pojmenovat. Muž nepromluvil. Místo toho zvedl ruku a ukázal na spojnici dvou domů. Pak s neuvěřitelnou rychlostí vytáhl z pláště malý kousek pergaminu a přitiskl ho k chladnému kameni šambrány.
Mikuláš udělal krok vpřed, aby viděl, co je na papíře, ale v ten moment se stalo něco, co mu vyrazilo dech. Zvuk klepání náhle přestal. V domě nastalo absolutní ticho, které bylo víc děsivé než hluk. Muž s zakrytým obličejem se krátce usmál, zvukl jako tichý výdech a v jediném okamžiku, kdy Mikuláš zamrkal, byl pryč.
Nebyl slyšet žádný krok, žádné zavření dveří, žádný šustot pláště. Prostě zmizel v prostoru, kde se dvě gotické stavby proplétaly v jednu.
Mikuláš přiběhl k římsu a k okennímu otvoru. Na kameni nezůstal žádný papír. Ale když se dotkl šambrány, kámen byl horký. Nebyl to hřátivý tep jarního slunce, ale žár, jako by v hloubce zdi hořelo obrovské ohnisko. Přiložil ucho k povrchu a ztuhl. Zevnitř zdi, z místa, kde by měl být jen pevný kámen a prázdnota, slyšel hlasy. Desítky hlasů, které šeptaly jména lidí, kteří v Litoměřicích už dávno nežili.
Vyběhl z domu tak rychle, že v panice téměř ztratil lucernu. Celý zbytek života se snažil zapomenout na ten žár v kameni a na muže, který hledal v římsách něco, co nepatřilo do světa živých.
Dnes už nikdo neví, co ten neznámý hledal v dutinách spojení dvou starých domů. Jen ti, kteří se v tichu zastaví před fasádou v ulici Dlouhá, někdy pocítí, jak je z kamenných šambrán v péřích hřejivý a znepokojivý proud vzduchu, který nepochází z žádného okna.