Příběh: Dlouhá 95
„Zatni ty ústa a dívej se, jak to proudí!“ zařval Mikuláš a prudce strhl těžké dřevěné víko z kádě.
Vzduch v prostorách domu v Dlouhé ulici byl hustý, lepivý a cítil ostře kvasící ječmenem, který v nose pálil jako čerstvě rozpalovaná železná hřebíky. Mlha z vlhkého zrna stoupala k trámům a v šeru se mísila s dýmem z jediné pochodně, jež vrhala na zdi dlouhé, tančící stíny. Mikuláš, muž s tváří rozoranou vráskami a dlaněmi ztvrdělými od míchání sladového šrotu, nečekal na odpověď svého pomocníka. Jeho oči, rozšířené a horečkovité, neviděly jen zrno, ale něco mnohem podivnějšího.
Uvnitř kádě se totiž nedělo to, co měl sladovník očekávat. Místo obyčejného kvašení tam kolisala tekutina, která v šeru sálala slabým, modravým světlem. Nebylo to světlo ohně ani svíce, ale studený žár, který se zdál pohlcovat samotný prostor kolem sebe. Mikuláš sáhl do té tekutiny hlouběji, přestože mu prsty začaly okamžitě mrznout, jako by se ponořil do ledové vody v nejmrazivějším lednu.
„To není možné, pane Mikuláši, tohle není voda ani pivo,“ zašeptal mladý pomocník Jan a couvl až k chladné zdi, kde mu hřbety rukou vnímal hrubý kámen středověkého základů.
Mikuláš ho neslyšel. Znovu a znovu namáčel ruku do modrého proudu a s každým pohybem se v místnosti změnila akustika. Zvuky z ulice, křik obchodníků a klapot koní o dlažební kostky, náhle utichly. Nahradilo je tiché, rytmické hučení, které nešlo slyšet ušima, ale vibrovalo přímo v kostech, v zubech a v hrudním koši. Byl to zvuk, který nepatřil do tohoto města, do tohoto století, možná ani do tohoto světa.
„Vidíš to?“ vydechl Mikuláš a jeho hlas zněl teď cize, jako by mluvil z velké hloubky. „Ono to nekvásí. Ono to pamatuje. Vidím v tom lidi, které jsem nikdy neznal, vidím domy, které tu ještě nestojí, a vidím tváře, které budou mít v očích jiný pohled na svět.“
Jan se přisunul blíž, táhl z něj zvědavost silnější než strach. Když se nahlédl do kádě, neuviděl modrou tekutinu, ale obraz. Byl to obraz stejného místa, v němž právě stáli, ale stěny byly jiné, hladší, s bílými obouhly a okny, která vypadala jako z jiného věku. Viděl lidi v oděvukách, které byly tak lehké a podivné, že by je žádný švec v Jižních Čechích nedokázal ušít. Viděl tváře, které se smály a mluvily, ale jejich hlasy byly jen tichým šumem, jako když vítr hraje v listí starých líp.
Náhle Mikuláš zakřičel a prudce vytrhl ruku z tekutiny. Modrý jas vteřinu zářil tak intenzivně, až oba muži museli přimhouřit oči. Pak se s hlasitým syknutím vše zhaslo. Tekutina v kádě se v mžiku změnila v obyčejnou, šedivou vodu s plovoucími zrny ječmene. Vzduch znovu zaplnila vůně kvasu a z ulice se vrátil hluk města.
Mikuláš však už nebyl stejný. Díval se na svou ruku, která byla sice suchá, ale na zápěstí mu zůstala vypálená stopa v podobě geometrického symbolu, který nikdo z přítomných neznal. Zmlčel. Celý zbytek života už nikdy nepromluvil o tom, co v té sladovně viděl, a svou práci předal Janovi s výrazem člověka, který v srdci nese tajemství příliš těžké na to, aby ho sdílel.
Jan se však několik desetiletí poté, když už byl sám starý muž a dům kolem něj procházel změnami, vrátil do stejného kouta, kde kdysi stála ta kádě. Přiložil ucho k kamenné podlaze a ztuhl. Z hloubky základů, tam, kde se kříží staré středověké zdivy s novějšími vrstvami, stále slyšel to stejné, rytmické hučení.
Kdo dnes vstoupí do domu v Dlouhé 95, možná pocítí náhlý chlad v kosti, i když je venku horké léto, a uvědomí si, že pod nohama stále pulzuje něco, co odmítá být zapomenuto.