Příběh: Dolejší mlýn
„Tři kop grošů víc, nebo ti ten tvůj drahocenný obilí z mlýna vyvezu v pytlích, které jsou prázdné!“ zařval pán Diviš z Talmberka a prudce udeřil pěstí do masivního dubového sloupu, který držel strop mlýnice. Prach zvaný mouka sletěl z trámů jako bílý sníh a osídal mu zrzavé obočí i drahý sametový kabát.
Mlynář Matěj jen pomalu přestal otáčet klikou u stoupy a s klidem, který by mohl závidět i svatý, si otřel dlaně do lněné zástěry. Vzduchem se nesla hustá vůně čerstvě mletého žita a vlhkého dřeva, které nasáklo vodu z říčky Chotýšanka. V místnosti hřmělo vodní kolo, jehož rytmické tleskání o hladinu vytvářelo zvuk, který by mohl uspít i největšího vzteklého šlechtice, kdyby Diviš z Talmberka nebyl tak slepý hněvem.
„Pane můj,“ pronesl Matěj tichým, zastřeným hlasem, „výkup je sice vysoký, ale můj mlýn mele jemněji než kdokoli v celém kraji. Pokud chcete, abych vám obilí vyleštil do zrcadla, musím mít na své lněné košile dostatek stříbra, abych mohl v noci bdít nad kameny.“
Diviš z Talmberka se ušklíbl. Byl to muž, který věřil, že svět patří těm, kteří mají meč a pečet, a mlynáři pro něj byli jen užitečnými zvířaty. Rozhlédl se po prostorách, kde se mísilo teplo z pece s chladným průvanem z náhonu. Jeho pohled spočinul na dřevěném štoku se třemi otvory, kde se hromadily zrnka.
„Tvoje slova jsou jako tvoje mouka, Matěji – plná prachu a lží,“ sykl šlechtic. „Dám ti šanci. Pokud mi dokážeš, že tvůj mlýn dokáže vymletý obilí změnit v něco, co chutná jako nebeský nektar, zaplatím ti dvojnásobek. Ale pokud bude chutnat jako obyčejný chléb, vezmu si tento mlýn i s každým kamenem a tobě dám sůl do očí.“
Matěj se lehce pousmál. Věděl, že Diviš je z mlsných, ale zároveň hluboce nevzdělaný v tom, jak funguje řemeslo. Mlynář poprosil šlechtice, aby vyrazil do blízké hospodě a vypil dvě sklenice piva, aby se jeho chuťové pohárky vyčistily a připravily na ten nebeský zážitek. Diviš, zvyklý na poslušnost, vyrazil s rozkroky, zatímco Matěj začal jednat.
Mlynář nespěchal. Vzal hrst sušených jablek a špetku medu, které schovával v koutě u kamna, a s neuvěřitelnou zručností je vmíchal do poslední vrstvy mouky, kterou právě stoupa vyvrhovala. Pak však udělal něco odvážnějšího. Do jedné z nádob s hotovým produktem přidal špetku zvláštní bylinky, kterou mu kdysi vyučil starý bylinkář z okolních luk. Byl to prášek, který nezměnil chuť, ale způsobil, že člověk začal vnímat vše s neuvěřitelnou intenzitou.
Když Diviš vrátil, červený v tvářích a s hlasem, který už nebyl tak hromký, Matěj mu podal kousek čerstvě upečeného placku z této speciální směsi.
Šlechtic kousl. Náhle se mu zdálo, že celý svět kolem něj zjasnil. Vůně říčky Chotýšanky mu znívala jako vůně tisíce růží, zvuk vodního kola zněl jako sbor andělů a chuť chleba byla tak silná, že mu v hrdle vyvstala slza.
„To je ono!“ vyhrkl Diviš a skoro zapomněl, kde je. „Tento mlýn je skutečně zázračný! Tady se dějí věci, které odporují rozumovému úsudku!“
S pocitem vítězství a mírným omámením z bylinky Diviš vytáhl z měšce groše a s rozvahou, která mu v tu chvíli chyběla, vyplatil mlynáři dvojnásobek sľibované částky. Pak, v návalu štědrosti, mu přisoudil ještě bonus za „nebeský nektar“.
Jakmile šlechtic opustil areál a zmizel v prachu cesty směrem k Benešovu, Matěj se opřel o tesařsky zdobený sloup a tiše se zasmál. Podíval se na svou plnou měšci a pak na tichý tok vody, která stále poháněla jeho kolo.
V Jankově se dodnes vypráví, že mlynářův trik nebyl jen v bylinkách, ale v tom, že věděl, jak přesně nakrmit hladového šlechtice, aby ten přestal přemýšlet a začal platit.
Kdo dnes doputuje k těmto starým zdím a dotkne se dřevěného štoku, možná ještě ucítí vzduchem jemnou vůni medu a jablek, která tam zůstala jako připomínka toho, že chytrý řemeslník je silnější než nejostřejší meč.