Příběh: Dolejší mlýn (Hostivař)
„To je lživé zrno, mlynáři, lživé a lehké jako ptačí péro!“ zařval pan Herold z Malé Strany a prudce udeřil pěstí do dřevěného stolu, až se zvedla mrakovina bílého prachu.
Mlynář Matěj jen pomalu přikyvl, utřel si dlaní čelo a zkoumavě pohlédl na šlechtice, který v hedvábné košili vypadal v prachové mlýnici jako pavlík v hnízdě kůrat. Vzduchem se nesla těžká, sladká vůně čerstvě mletého obilí smíšaná s vlhkostí potoka Botiče, který venku s neústupnou silou tlačil vodu na dřevěné lopatky kola. Ten rytmický tlukot a hluboký hřmění strojů v základech domu způsobovaly jemné chvění pod nohama, jako by samotná země v Hostivaři měla vlastní srdce.
„Vznemý pane, voda teče, kameny se točí a zrno je přesně takové, jaké jste mi přivezl,“ odpověvěl Matěj tichým, všívavým hlasem, který však skrýval ostrou jako břitva inteligenci.
Herold z Malé Strany nebyl zvyklý, aby mu někdo odporoval. Vyndal z kapsy malý vážeček bílého prášku, který vypadal jako mouka, ale v nose mu šimral zvláštně, skoro až pepřově. „Tohle jsem našel ve svém skladu! Tvrdíte, že jste mi v mýlnici zfalšoval várku, abyste mohl zbytek prodat za vyšší cenu v Praze. Chci své peníze zpět, nebo vám nechám tenhle mlýn srovnat se zemí!“
Matěj se mírně usmál. Věděl, že šlechtice je sice hrozivý, ale v hlavě má méně zrna než v sýpce během hladového roku. Mlynář pomalu přistoupil k velkému žernu, kde se vzduchem vznášely tančící prachové víry v prouzích světla dopadajících z malých oken.
„Pane Herolde, víte, že můj mlýn má jednu zvláštní vlastnost,“ začal Matěj a dramaticky položil ruku na dřevěný rám. „Tento potok a tato voda mají v sobě starou moc. Pokud do mlýna vstoupí někdo s nečistým svědomím, mouka se mu v rukou změní v prach. Ale pokud je člověk pravdivý, zrno se rozmnoží.“
Herold zvedl obočí. „Blázny! Co jsou to za pohádky?“
„Zkuste to,“ navrhl Matěj s napjatým očekáváním. „ dejte hrst své mouky do tohoto kouta, kde voda z náhonu nejvíce šumí. Pokud je vaše obvinění pravdivé, mouka zůstane bílá. Pokud jste však lhal o kvalitě svého zrna, aby jste mě mohl okrádat o poplatek za mletí, zprůhněje do černé saze.“
Šlechtice, hnaný vlastní pýchou a jistotou své moci, bez váhání nabral hrst bílého prášku a s vítězným výrazem ho sypal do připraveného dřevěného žlabu. Jenže Matěj nebyl hlupák. Pod žlabem, v neviditelné szczelině, měl připravený malý mechanismus z kůží a špalíků, který v momentě dopadu vyrazil zpod podlahy prudký proud vody z přívodu.
Voda Herolda zasáhla přímo do bot a nohavic, ale vteřinu poté se stalo něco zvláštního. Prášek, který Herold přinesl, nebyl totiž mouka, ale drahý, vzácný pigment z ciziny, který šlechtice tajně pašoval a chtěl ho v mlýně zamaskovat. V kontaktu s vodou a mlynářským trikem se pigment roztekl v intenzivní, sytě modré barvě, která okamžitě zbarvila Heroldovy drahé boty a spodní lem jeho šatů.
„Můjbože! Modrá! Jsem modrý!“ vykřikl Herold a začal zběsile tlouct do svých nohavic, čímž si barvu rozmazal až po kolena.
Matěj se tvářil naprosto šokovaně. „Svaté nebe! To je znamení! Voda z Botiče odhalila vaše tajné zásilky, pane Herolde. Vidím, že v sýpce nemáte pšenici, ale barviva z jihu. To je přísně zakázáno a daně z takového zboží jsou mnohem vyšší než ty z obilí.“
Herold ztuhl. Představa, že mlynář s touto informací půjde k pražskému správci, ho vyděsila víc než jakýkoliv dluh. Modré nohy mu tlemly, zatímco mlynář s naprostým klidem začal čistit stůl od prachu.
„Budeme mluvit o mírnější ceně za mletí, nebo mám volat stráže, aby si prohlédly váš sklad a ty krásné modré boty?“ zeptal se Matěj s jemným úsměvem.
Šlechtice, zrudlý v obličeji a modrý na nohách, bez slova zaplatil dvojnásobnou cenu, přidal štědré dýško a vyběhl z mlýna tak rychle, že v patách zanechal modré stopy v prachu cesty.
Matěj se opřel o zdi mlýnice a naslouchal šumu vody. Věděl, že voda v Hostivaři neumí mluvit, ale umí velmi dobře plavit pravdu na povrch.
Kdo dnes prochází kolem starých zdí Dolejšího mlýna, možná v tichu potoka stále slyší smích mlynáře, který se zasmál těm, kteří si mysleli, že jsou chytřejší než voda a kámen.