Příběh: Dolní mlýn
„Pánové, tohle pivo je jako moje mlýnská kámen – tvrdé venku, ale uvnitř…“
Bernard Jozeff si otřel pot z čela a podal hrnek rytíři z Hradce, který se v jeho hospodě rozvalil s takovou hrdostí, že by se dalo myslet, že právě vyhrál bitvu. *„…a uvnitř plné překvapení.“* Rytíř se usmál, jako by pochopil vtip, a okamžitě vypil další doušek. Pak se mu tvář zelenala, oči se mu vykulily a ruka, která držela hrnek, náhle zamířila k ústa – příliš pozdě. *„Hej, hej!“*, vykřikl Jozeff, ale rytíř už se skácel na lavici, kde si ještě před chvílí povídal s měšťany o tom, jak by rád koupil Jozeffův mlýn za dvakrát tolik, co stojí.
„Co mu jste dal?“ zeptala se Bernarda jeho manželka Markéta, která právě vyndávala z pece chléb a měla na rukávech mouku jako sněhové vločky. *„Pivo s… doplňkem.“* Bernard se usmál. *„Trochu máku, trochu kmínu, a hlavně – voda z toho nového potoka, co teče pod mlýnem. Ta tam něco má. Jako by v ní bylo něco… živého.“*
Rytíř z Hradce se probral až druhý den, s hlavou jako z betonu a s pocitem, že by raději nikdy neslyšel slovo „mlýn“ znovu. *„To pivo!“*, sténal. *„Všechno jsem viděl – moje zámky, mé pole, ale… ale jako bych je viděl očima někoho jiného!“* Jozeff mu dal sklenici čistého medoviny a pokrčil rameny. *„No, pánové šlechtici máte rádi dobrodružství. Ale já vám radím: když už něco kupujete, kupujte to, co vidíte. Nebo alespoň to, co jste si jisti, že je skutečné.“*
A tak rytíř odjel pryč – s prázdnými kapsami a hlavou plnou mlýnských tajemství, zatímco Jozeff si posadil na lavici dalšího návštěvníka: purkmistra Adama, který přišel promluvit o tom „lochu klenutém“, jak to bylo napsáno v městských knihách. *„Takže chcete, abych vám vykopal sklep pod zahradou, pane purkmistre?“*, zeptal se Jozeff a otřel si ruce o zástěru. *„Za čtyři kopy? To je málo. Ale dobře, já vám udělám sklep, který bude držet vodu jako moje mlýnská kámen. A když ho budete prodávat, řekněte, že je to dílo mistra Bernarda – a nechte si přitom ještě jednu kopu.“*
Purkmistr se usmál. *„Jozeffe, vy jste chytřejší než ten váš pivo. Ale pozor – když začnete prodávat i vzduch, někdo vám ho vybere.“*
Jozeff se zasmál, vzal si z police hrnek a nalil si pivo – tentokrát bez přísad. *„Pane purkmistre, vzduch se nedá prodat. Ale tajemství? To se dá. A já vám řeknu jedno: ten loch pod zahradou…“* Zastavil se, jako by poslouchal něco za zdí. *„…ten tam ještě něco je. Něco, co nevíte. A já ani nechci vědět, co to je.“*
Markéta mu podala šálek horkého čaje. *„Bernarde, ty jsi blázen. Co když tam je něco, co bychom neměli probudit?“*
Jozeff se podíval na svůj hrnek, kde se odráželo světlo svíčky. *„Markéto, já jsem mlynář. A mlynáři vědí jedno: voda vždycky najde cestu. I když ji zamlčíš.“* Vzal si klíč od sklepa a schoval ho do kapsy. *„Ale teď, pane purkmistre, pojďme se podívat, jak to bude vypadat. A když uvidíte, co tam je, tak mi dejte ještě jednu kopu. Pro jistotu.“*
A tak se purkmistr podíval do temnoty, kde se odrážely stopy starých bot, kde vonělo po vlhké zemi a kde něco – něco, co se nedalo pojmenovat – čekalo, až ho někdo najde. Ale Jozeff už věděl jedno: ten loch bude mít své tajemství. A on ho nikdy neprozradí.
„Takže, pane purkmistre,“ řekl Jozeff, když se vynořili zpět na světlo, „když už nám ten sklep patří, tak nám patří i všechno, co v něm je. Ať už to bude cokoli.“
Purkmistr se jen zasmál. *„Jozeffe, vy jste jako ten váš mlýn – venku starý a opotřebovaný, ale uvnitř… uvnitř je vám pořád teplo.“*
A Jozeff si jen zamyslel: *„Teplo? Ne, pane purkmistre. To je něco úplně jiného.“* Ale to už se purkmistr odcházel, a Jozeff si mohl sednout zpátky ke svému mlýnu, kde ho čekalo další pivo – tentokrát bez tajemství. Ale s jedním jistým pocitem: někde pod zemí, tam, kde teče voda a kde se schovávají stíny, něco ještě čeká. A on to ví.
„Až někdo přijde a zeptá se, co je tam,“ řekl si tiše, „tak mu řeknu: *Jděte raději pryč.*“
Ale nikdo se nezeptal. A Jozeff to věděl. Některá tajemství jsou jako jeho pivo – lepší, když je nikdo nechá být.