Příběh: Dolní náměstí 10
„Ustupte, vy hlupáci, nebo vám ty klíče z hrdla vytáhnu!“ zakřičel Mikuláš a prudce strčil svou cestu skrz dav, který se tísnil v úzké uličce vedoucí k Dolnímu náměstí. V rukou svíral těžký železný svazek, který rytmicky cinkal při každém jeho kroku. Vzduch byl hustý a cítit z něj byl pach spalovaného dřeva a mokrého kamene, typický pro Opavu v době, kdy nad městem vládly špičaté střechy a hluboké sklepy.
Mikuláš nebyl obyčejný řemeslník. Byl to muž, který viděl věci, jež ostatní raději přehlíželi. Vstupil do domu, jehož zdi v té době ještě nesly stopy pozdějšího zřizení, ale v jádru byly z tvrdého, chladného kamene gotického zřízení. Tady, v tomto domě, se stalo něco, co mu vzalo klid.
Vstoupil do hlavní síně, kde pod nohama vrzal dubový trám. Zastavil se před masivními dveřmi, které vedly do hloubky domu, tam, kde se kouty ztrácely v černé tmě. Vytáhl z kapsy malou svíčku, zapálil ji a prudce otevřel zámek. V místnosti nebylo nic než starý stůl a jedna jed çalışmaları, ale uprostřed podlahy ležela věc, která tam neměla být. Byl to stříbrný křiž, tak čistý a zářivý, že i v šeru svíčky hřál oči.
Mikuláš k něste přistoupil a zaklepal na něj prstem. Kov byl ledový, přestože v místnosti bylo horko z blízkosti krbů. V ten moment se ozval zvuk. Nebyl to řev ani pláč, ale jemné, rytmické tleskání dlaní, které přicházelo zevnitř zdi. Zvuk byl tlumený, jako by někdo stál za metrů tlustým kamenem a snažil se dát najevo svou přítomnost.
„Kdo tam je?“ vyjel z něj hřmot, ale odpovědí bylo jen další tleskání.
Mikuláš přiložil ucho k chladnému povrchu zdi. Slyšel dýchání. Pravidelné, pomalé, téměř spící. V okamžiku, kdy se pokusil hmatat po spárách mezi kameny, aby našel tajný vchod, křiž na podlaze začal vibrovat. Stříbro se rozžárilo modravým světlem a v místnosti se náhle rozvinul silný pach starého pergamenu a levandule, který přehlušil všechen městský smrad.
V tu chvíli se dveře za ním s hlučným prasknutím zavřely. Mikuláš se prudce otočil, ale v zámku nebyl nikdo. Když se znovu podíval na podlahu, stříbrný křiž byl pryč. Místo něj tam ležel malý lístek z kůže zvířete, na kterém bylo jediným černým znakem vyvedeno jméno ženy, kterou Mikuláš znal z dětství, ale která zmizela před dvaceti lety bez stopy.
Muž začal šíleně rýpat do malty mezi kameny. Prsty mu krvácely, nehty se lámaly o tvrdý pískovec, ale on nemohl přestat. Cítil, že je tam, jen pár centimetrů pod jeho kůží, v prostoru, který neexistoval v žádném plánu stavby. Tleskání ustalo a nahradilo ho tiché šepotání, které mu znělo jako píseň z hluboké studny.
Když ho o hodinu později našli sousedé, Mikuláš seděl na zemi v naprostém tichu. Díval se na prázdnou zeď a v rukou držel jen kousek staré kůže. Neřekl ani slovo. Jen ukázal prstem na konkrétní místo v kamenném zdivu, kde byla malá, téměř neznatelná trhlina.
Nikdo z přítomných tam nic neviděl. Jen Mikuláš věděl, že když přiloží ucho k té stěně v určité hodině, stále slyší tichý smích ženy, která v tomto domě zůstala uvězněna v čase, v prostoru mezi dvěma světy.
Kdo dnes prochází kolem tohoto domu na Dolním náměstí, možná pocítí náhlý chlad v zátylku, i když je venku léta. Ten, kdo se odváží ztratit zrak v hloubce jeho stěn, možná uslyší to samo tleskání, které kdysi dopřálo Mikulášovi šílenství.