Příběh: Dolní náměstí 23
„Ustupte, vy slepci, nebo vám ty vaše modlitby v krku uškrtí!“ zařval Mikuláš a prudce strhl těžké železné okovy z dveří, které vedly do hlubokých sklepen pod domem na Dolním náměstí. Vzduch v prostorách byl hustý, chutnal po starém železe a vlhkém kameni, který zde dýchal tisíce let. Světlo jediné pochodně tančilo po hrubých gotických klenbách a vrhalo na stěny stíny, jež vypadaly jako prsty sahající po všech, kdo se sem odvážil sestoupit.
Mikuláš nebyl zvyklý prosit. Byl to muž s tváří jako vysekaná z žuly, uznávaný kovář, který věřil jen tomu, co mohl v kovadle roz flattenovat. Ale dnes v noci v jeho očích hořelo něco, co nebyl jen hněv. V levé dlani svíral malý, stříbrný klíč, který mu před týdnem zanechal nevysvětlitelný dopis zpoza hranic kraje. Dopis mluvil o něčem, co v základech tohoto domu zůstalo uvězněno dávno předtím, než se nad ním začaly stavět vyšší patra.
Když vrazil do nejhlubší komory, zastavil se. Uprostřed místnosti stál muž. Neměl na sobě šaty žádného z místních řemeslníků ani oděv kněze. Jeho plášť byl z látky tak černé, že se zdálo, že pohlcuje samotný plamen pochodně. Postava stála nehybně a v rukou držela starou, koženou knihu, jejíž stránky byly žluté a křehké jako křídla mrtvého motýla.
„Přišel jsi pro to, co nepatří světu živých,“ pronesl cizinec. Hlas mu zněl jako tření suchých větví o sebe.
Mikuláš nepromluvil. Udělal krok vpřed a zvuk jeho těžkých bot o vlhkou dlažbu zazněl jako úder kladivem. Vzduch kolem nich náhle ztěžkl. Cítil, jak mu mrazí v zátylku, přestože v místnosti nefoukal průvan. Zvuk kapající vody z klenby se změnil v rytmické tlukotí srdce, které nepatřilo žádnému z nich.
„Kde jsi to vzal?“ vyhrkl konečně kovář a ruka mu skočila k opasku, kde měl připravený nůž.
Cizinec se pomalu otočil. Mikuláš vteřinu ztuhl. Tvář muže byla hladká, bez jediného vrásky, ale jeho oči byly prázdné, jako dvě hluboké studny, do kterých neproniká žádné světlo. Cizinec knihu neotevřel, pouze ji pomalu položil na kamenný římský svislý pilíř, který tvořil základ domu. V okamžiku, kdy se kůže knihy dotkla studeného kamene, místností proletěl hluboký, hrdelní zvuk, který otřásl samotnými základy stavby.
Mikuláš vyrazil vpřed, aby knihu uchopil, ale vteřinu předtím, než se jeho prsty dotkly vazby, prostor kolem nich zakmitál. Světlo pochodně zhaslo, jako by ho někdo prudce zakryly dlaní. V absolutní tmě zazněl jen tichý, spokojený smích a zvuk zavíraných dveří.
Když Mikuláš po několika minutách blind a zoufalého hledání zapálil nový knot, byl v komoře sám. Cizinec zmizel. Kniha byla pryč. Jediné, co zůstalo, byla hluboká, žárící stopa v kameni pilíře, přesně v místě, kde kniha ležela. Kámen byl horký, až popálil, a zvůněl po síře a starém pergaminu.
Kovář strávil zbytek svého života tím, že rozebíral každou spáru v základech domu, kopal hlouběji do země a naslouchal šepotu stěn. Věřil, že ta věc tam stále je, jen se schovala do prostoru, který lidské oko nevidí. Sousedé ho považovali za blázna, který mluví k kamení, ale on věděl, že v hloubi domu na Dolním náměstí spí tajemství, které zlomilo i jeho železnou vůli.
Kdo dnes přistoupí k těmto zdím a přiloží ucho k chladnému povrchu, možná ještě uslyší ten tichý, rytmický tlukot, který nepatří žádnému z nás.