Příběh: Domek Prokopa Diviše
„Kde jsi to schoval, ty blázne, kde jsi to schoval!“ Matěj řval tak hlasitě, až se mu v hrdle udělal uzel a z tváře mu stékal studený pot. V rukou svíral starý, zmasakrovaný pergamen, který našel v zapomenutém koutě komory, tam, kde stěny z hlíny a slámy stále voněly vlhkostí a starým prachem.
Stál uprostřed malé světnice, kde pod nohama vrzal starý trám a nad hlavou tiskla nízká stropní konstrukce. Venku, za tlustými roubenými stěnami, zuřila bouřka, jaká v kraji u Divoké Orlice nebyla pamatována desetiletí. Hromy nebyly jen zvuky, byly to rány, které otřásaly celým domkem, až se v oknech chvěly tabulky skla.
Matěj se prudce otočil k muži, který seděl v rohu u stolu. Prokop jen mlčel. Jeho oči, hluboko utopené v temných jamkách, ne sledovaly vzteklého Matěje, ale upřeně hleděly ven, směrem k zahradě, kde do nebe vyčnívala podivná kovová konstrukce. Ten stroj, ten kovový prst směřující k mrakům, vypadal v záblescích blesků jako zbláznilý strážce, který chce zachytit samotný hněv boží.
„Říkají, že jsi našel způsob, jak ukrotit oheň z nebe,“ syčel Matěj a přistoupil blíž. „Že jsi v tomto domě, v těchto stěnách, zapsal pravdu o tom, proč blesky údarují tam, kde chtějí. Kde je ten spis? Kdo ho má?“
Prokop pomalu zvedl ruku a ukázal prstem na stěnu, kde hliněná mazanice byla v jednom místě mírně odbarvená, jako by ji kdysi někdo prsty přejížděl v rytmu nějaké modlitby. V místnosti najednou zhoustnul vzduch. Byl cítit ozón a spálené dřevo, ačkoliv v krbu nevyhořel ani jeden poleno. Ten pach byl kovový, ostrý, až řezavý, jako když se člověk dotkne rozžhaveného železa.
Najednou se ozvalo dunění, které přehlušilo i hřmění. Blesk udeřil přímo do kovového stroje venku. Doměk se zatřásl, v trámovém stropě prasklo dřevo a do světnice vnikl prudký proud studeného větru, který rozfoukal papíry na stole. Ale nestalo se nic špatného. Žádný plamen, žádný výbuch. Jen ticho, které bylo hlouběji než samotná noc.
Matěj ztuhl. Viděl, jak se z hliněné stěny začala pomalu vynořovat jemné, modravé nitky světla. Nebyly to plameny, ale žilky elektřiny, které se plazily po roubených příčkách, obívaly rohy místnosti a tvořily složité vzorce, které připomínaly mapu hvězd nebo schéma neviditelného města. Světlo neosvětlovalo pokoj, ale zdálo se, že z něj vysává stíny.
„To není magie, Matěji,“ zašeptal Prokop a poprvé se na něj podíval. V jeho očích se zrcadlila ta modrá záře. „To je řád. Svět má svůj řád, a já jsem jen našel klíč k tomu, jak ho nechat proudit skrz nás, aniž bychom shořeli.“
Matěj se vrhl k té stěně, chtěl ten tajemný spis vytrhnout z hlíny, chtěl vlastnit tajemství, které by mu zajistilo moc nad ostatními. Ale ve chvíli, kdy se jeho prsty dotkly hliněného povrchu, stalo se něco nevysvětlitelného. Modré nitky světla neprobily jeho kůži, ale v jediném okamžiku ho pohltily. Matěj nezakřičel. Jen ztuhl v podivném gestu překvapení a vteřinu poté byl pryč.
Nezůstal po něm ani popel. Jen prázdný prostor v místnosti a tichý zvuk tekoucí řeky za okny.
Prokop vstal, pomalu přistoupil k místu, kde předtím stál jeho soupeř, a prstem smazal z hliněné stěny poslední modrou jiskru. Poté se s klidem vrátil ke svému stolu a začal zapisovat poznámky do deníku, jako by se právě nestala věc, která popírá veškeré zákony přírody.
Když se ráno rozsvítalo, doměk stál v ranní mlze nad Orlicí jako obvykle. Roubené zdi, šindelová střecha a ticho. Jen v jedné ze stěn, hluboko pod vrstvou hlíny a vápence, zůstal rytmus, který nikdo z pozdějších obyvatel nedokázal vysvětlit, a který stále vibruje v dlaních každého, kdo se odváží přiložit ruku k těmto starým trámům.