Příběh: Dominikánská 11
Kov se topil v tichu.
Přes noc se zvedal z komína domu na Dominikánské jako horký dech, smíšený s prachem a starou krevmi. Mistr Havel, kovář, který zde pracoval od doby, kdy ještě Brno nosilo jméno Brněn, sevřel v dlani kousky olova a pozoroval, jak se rozplývají v žáru. Jeho ruce, pokryté jizvami od kladiva, neznaly únavu. Ale dnes večer mu něco nešlo.
Na stěně nad jeho pracovním stolem visel zvon – nehotový, jen polovina, ale už nese v sobě duši. Havel ho koval pro kostel sv. Jakuba, a když ho poprvé zvedl ze surového kovu, zdálo se mu, že zvon *začal zpívat*. Nikdo jiný to neslyšel, jen on. A teď, když se pokoušel do něj vrytý nápis dokončit, zvon se zase *vzdal*.
„Pánové, počkejte!“ Havel se narovnal, když se nad ním objevili dva bratři dominikáni, otec Vavřinec a bratr Miloslav, s knížkou v rukou. „Nepíšete správně latinu.“
„Já vím, co píšu!“ Havel sevřel rty. Na kovové ploše leželo slovo *REQUIESCAT* – odpočívej – ale písmena se mu rozplývala jako vosk v ohni. „Tohle… tohle není moje chyba.“
Otec Vavřinec se naklonil, až mu vousy zaklepaly o kov. „Cože?“
Havel ukázal na zvon. „Slyšíte to?“
Bratři se podívali na sebe. „Co máme slyšet?“
„Nic. Ale já ano.“ Havel sevřel kladivo tak silně, že mu bílá kost zasyčela. „Zvon… volá.“
---
Téhož dne večer, když se Brno potápělo do šera, se na ulici před domem objevila postava v černém pláště. Nikdo neviděl, jak sem přišel, ale najednou tam stál – vysoký, s tváří zakrytou železným přilbicím, který nesl znak: černý orel se zlomeným křížem. Žádný z občanů nepoznal, kdo to byl, ale všichni se zastavili.
„Kdo jste?“ zeptal se radní Jindřich z Kounic, když se rytíř obrátil k němu.
Rytíř neodpověděl. Namísto toho vytáhl z pláště kousek pergamenu a hodil ho k radního nohám. Na něm bylo napsáno jediné slovo: *Dominikánská*.
Potom se obrátil a zmizel v úzké uličce, aniž by se dotkl země. Jen jeho hlas zůstal – hluboký, jako z hrobky: *„Kdo mě zavolal, ten mě najde.“*
Následujícího rána byl mistr Havel nalezen mrtvý u svého zvonu. Na jeho hrudi ležela železná ruka – jako by ji někdo tam položil. A zvon, který nikdy nedozníval, vydal zvuk tak hluboký, že se z něj lámaly okna v celém městě.
Otec Vavřinec se pokusil zvon zničit. Ale když ho kladivem udeřil, kámen se rozpadl – a zvon *zazvonil*.
Od té doby stál dům na Dominikánské jako strážce tajemství. Někdy, když je noc tichá a vítr fouká přes staré kamenné zdi, slyší se z jeho stěn kovové zvony, které nikdo nevidí. A když někdo přiloží ucho ke stěně, zdá se mu, že mu někdo šeptá:
*„Pojď, ještě nejsme hotovi.“*
Dominikánská 11 čeká. A ty? Ty ještě nevíš, co se tam skutečně stalo.