Příběh: Dominikánská 16
„Ustup, ty blázne, nebo tě vyhodím do blata!“ zařval Mikuláš a prudce strhl svítilnu z ruky svého pomocníka. Žár z pochodně plál v jeho tvářích, zatímco se snažil rozlišit tvary v hlubokém stínu koutů, kde dnes stál jen hromada kamení a prach zapomenutých let.
Mikuláš, plzeňský zed s rukama hrubými jako žula, stál v místě, kde se země zdála vibrovat pod jeho botami. Nebylo to chvění zemětřesení, ale spíše rytmické tlukotí srdce, které nepatřilo žádnému člověku. Vzduch zde chutnal po staré mědi a vlhkém sále, přestože byli v otevřeném prostoru v blízkosti klášterních zdí.
„Viděl jsem to, mistře! Ta stěna se pohnula, jako by dýchala,“ šeptal pomocník Jan a třesoucí se prsty ukazoval na místo, kde se v záblesku ohně zlomil prostor.
Mikuláš neodpovídal. Přistoupil blíž a položil dlaň na chladný kámen. V tu chvíli se stalo něco, co mu vyrazilo dech. Pod jeho kůží neucítil tvrdost žuly, ale jemné, ostré hrany, které nepatřily do tohoto století. Byly to linie tak neobvyklé, tak prudké a lomené, že mu z hlavy vyprchaly všechny pravidla řemesla, která znal. Bylo to, jako by hmatal zdi domu, který ještě nebyl postaven, ale už tam přesto byl, v jiném proudu času, neviditelný pro oči, jen cítitelný pro dotek.
„Tady je brána,“ vyhrkl Mikuláš a jeho hlas zněl cize.
Vtom se z prázdna ozval zvuk. Nebyl to křik ani šepot, ale kovové cinkání, podobné tomu, když se střetnou dvě čepelce. Z temnoty vystoupila postava. Nebyl to rytíř v pancíři ani mnich v kukošli. Muž měl na sobě oděv z látky, která se v ohni leskla jako tekuté stříbro, a v ruce držel předmět, který připomínal krystalový kout.
Neznámý muž nepromluvil. Pouze ukázal prstem na zem pod nohama Mikuláše a poté na své lomené, kubistické linie, které v prostoru kolem něj na okamžik blikly jako přízrak budoucího domu. Mikuláš cítil, jak mu mrazí v zádech, přestože plameny pochodně mu pálily v obličeji. Ten muž nebyl z jejich světa. Byl to architekt z času, který ještě nenastal, přišel z budoucnosti, aby v základech středověkého města zanechal stopu, kterou nikdo z tehdejších lidí nedokázal pochopit.
„Kdo jsi? Co tady stavíš?“ vykřikl Mikuláš a instinktivně sáhl po své lomené trojzubé lomenici.
Cizinec se jen krátce usmál. Byl to úsměv plný smutku a vědění. Pomalým pohybem vrazil svůj krystalový předmět hluboko do země, přesně do místa, kde dnes stojí základy domu číslo šestnáct. Vteřinu poté, kdy kov s mlasknutím zmizel v hlíně, se prostor kolem nich prudce smrskl. Světlo svítilny zhaslo, jako by ho někdo sfoukl, a nastala absolutní tma.
Když Jan znovu zapálil knot, cizinec byl pryč. Zůstal jen hluboký, geometricky přesný rýh v zemi, který se nenechal zaplnit ani prachem, ani vodou z blízkého potoka. Mikuláš tam stál v tichu, které bylo tak husté, že ho skoro tlačilo k zemi.
Zbytek života strávil Mikuláš tím, že se vracel na toto místo. Snažil se znovu vyvolat ten pocit lomených hran a neviditelných stěn. Stavěl domy, zkoušel nové tvary, ale nikdy nedosáhl té dokonalé, agresivní čistoty, kterou pocítil v tu jednu jedinou noc. Plzeňští měšťané si z něj začali říkat šílený, protože často stával v prázdném prostoru Dominikánské ulice a mluvil k neviditelné zdi.
Mikuláš zemřel v chudobě, ale s jedním tajemstvím, které předal jen svému synovi. Tvrdil, že v určitém bodě prostoru spí budova, která se probudí až tehdy, až lidé zapomenou na oblé línky a začnou toužit po pravu, které je lomené a ostré.
Kdo dnes projde kolem domu číslo šestnáct, možná pocítí ten samý chlad v prstech, když se dotkne jeho stěn. Je to tichý ozvěna z hloubky věků, která stále šeptá, že některé stavby nejsou postaveny jen z cihel a malty, ale z času, který se rozhodl v jednom bodě zastavit a počkat na svého návštěvníka.