Příběh: Dominikánský klášter (Staré Město)
Kapesní svítilna z tlustého vosku práskla o stěnu a zhasla, ale Matěj už neviděl temnotu, pouze bílé stránky zakázaného svitku, který třásl v dlaních. Prsty měl zmasakrované od mrazu, v sálech nově zakládaného konventu u svatého Jiljí totiž v tento rok tysíc šest set dvacet pět vládla vlhkost a chlad, který pronikal až do kostí. Vzduch voněl po starém pergamentu, vlhkém vápence a těžkém kadidlu, jež stále viselo v prostorách z nedalekého kostela.
„Ulož to zpět, synu, nebo nás oba pohltí plamen,“ zašeptal za ním opat, jehož hlas zněl jako drcení suchých listů.
Matěj se neotočil. Jeho oči hluvě přejely po řádcích, které nebyly napsány v latině, ale v jazyce, který zněl v jeho hlavě jako vzdálený hřmění. Byly to poznatky o hvězdách a pohybech země, které popíraly vše, čemu byl učen od dětství. Každé slovo bylo jako úder kladivem do pevné zdi jeho víry. Věděl, že pokud tento text vyjde za hradby kláštera, změní svět, ale pokud zůstane v rukou církve, bude zničen.
„Podívejte se na tyto výpočty,“ vyhrkl Matěj a hlas se mu zlomil. „Pravda není v mlčení, ale v pohybu. Země není středem všeho, co existuje. Jsme jen zrnkem prachu v nekonečném tanci světla!“
Opat přistoupil blíž. Matěj slyšel tiché šustění jeho roucha po kamenné podlaze. Cítil na zátylku horký dech starého muže, který v něm bojoval s vlastní zvědavostí. V onom okamžiku nebyl opat soudcem, byl spoluviníkem. Oba stáli v tichu, které bylo husté jako sirup, a jediným zvukem byl vzdálený zvon, který svolával bratry k modlitbě.
Matěj cítil, jak mu srdce tluče až v hrdle. Touha po zakázaném poznání ho táhla pryč z těchto tichých chodeb, do ulic Starého Města, kde se mísil hluk obchodníků s pachem koní a ryb. Chceme vědět, proč se hvězdy hýbou, proč svět není takový, jak nám ho malovali na stěnách. V rukopisu byla mapa k něčemu většímu než spása duše; byla tam mapa k pravdě o vesmíru.
„Tento list nesmí opustit tyto zdi,“ řekl opat a v jeho hlase se poprvé objevila autorita. „Ne proto, že by byl lživý, ale proto, že lidstvo není připraveno na pravdu, která ho zbavuje jistot. Víra je kotva, Matěji. Bez ní se utopíme v chaosu.“
Matěj se prudce otočil. V očích měl horečku. „Raději se utopím v pravdě, než abych žil v bezpečné lži!“
Vzduch mezi nimi zapraskal napětím. Matěj věděl, že v tuhle chvíli musí udělat krok. Buď rukopis odevzdá a vrátí se k tiché modlitbě a pokornému mlčení, nebo zmizí v noci, s tajemstvím, které ho může stát život. Pohled mu sklouzl k oknu, kde se za mřížemi rýsovaly stíny pražských střech.
Opat pomalu natáhl ruku. Nebyla v ní hrozba, jen smutek. Matěj se podíval na pergament a pak na tvář svého učitele. V onom tichu klášterního dvora se rozhodlo o osudu jedné pravdy. Matěj rukopis nepřidal do ruky opata, ale bleskově ho schoval do útrob svého roucha.
Když o několik hodin později zazněly ranní zvony, v cele Matěje byla prázdnota. Na stole zůstal jen dohořelý zbytek voskové svíčky a otevřená bible. Matěj zmizel, neznámo kam, v mlze, která tehdy obklopila řeku Vltavu.
Nikdo z ostatních mnichů netušil, že v hlubokých sklepeních budovy, kterou později sjednotil architekt Lurago, zůstal schován jeden jediný list z onoho zakázaného svitku, vrytý hluboko do zdivů, kde čeká na toho, kdo bude mít odvahu znovu naslouchat tichu kamení.