Příběh: Domy čp. 1 a 94
„Kde jsi to schoval, ty blázne, kde jsi to schoval!“ řval Matějáš a tasil krátký meč, zatímco jeho boty klouzaly po vlhkých kamenech dvoru. Vzduchem se nesla těžká vůně páleného jehličí a starého prachu, která se mísila s chladem stínů v úzkých uličkách Litomyšle.
Oppův syn, mladý muž s bledou tváří a neklidným pohledem, jen ztuhle stál u zdi domu. V rukou svíral malý kousek pergamentu, který mu v prstech tlemil. Nedíval se na nůž u svého hrdla, ale hleděl kdesi hlouběji, do samotné struktury domu, jako by viděl skrze zdi do míst, která v renesančním plánu města neměla existovat.
„V tom kameni je ticho, Matěji,“ zašeptal Opp s úsměvem, který mrazil víc než podzimní vítr z vřesovišť. „Ticho, které mluví jen těm, kdo přestanou poslouchat své vlastní ucho.“
Matějáš ho prudce strhl za límec roucha a přitlačil ho k hrubé omítce. V té chvíli se stalo něco, co v žádné kronice nebylo zapsáno. Jakmile se záda mladého muže dotkla zdi, z domu se ozval zvuk, jako by tisíce skleněných kuliček dopadly na mramorovou podlahu. Nebyl to hluk zvenčí, ale vibrace, která vyšla přímo ze základů budovy a rozvibrovala zuby obou mužů.
Oppova ruka, která držela pergament, najednou ztuhla v nepřirozeném úhlu. Papír mu vyklznul z prstů, ale místo aby dopadl na zem, začal se v půlmetrovém prostoru mezi rukou a dlážděním pomalu otáčet a stoupat vzhůru, jako by ho táhla neviditelná šňůra. Matějáš s hrůzou sledoval, jak se prázdný prostor před nimi začíná vlnit. Vzduch ztěžkl a zčernal, přestože nad nimi svítilo jasné slunce.
„Co jsi to vyvolal?“ vyjekl Matějáš a instinktivně ustoupil.
Opp už neodpovídal. Jeho oči byly široce otevřené, ale zornice zmizely. Zůstaly jen bílé plochy, v nichž se zrcadlila architektura domu, ale v jiné podobě. Viděl v nich stíny lidi, kteří tam nestáli, a slyšel hlasy, která nepatřila tomuto století. Mladý muž začal pomalu přisávat k zdi, jako by ho samotná fasáda pohlcovala. Nebylo to prudké, bylo to metoda pomalého vtahování, jako když kapka vody mizí v suchém písku.
Matějáš se pokusil Oppa odtrhnout, zapřal se nohama a táhl ho s veškerou svou silou. Cítil však, že nebojuje s člověkem, ale s celou hmotou domu. Zdi se zdály být nenasytné. V momentě, kdy se prsty Matějáše dotkly kůže Oppova zápěstí, ucítil prudký mrazivý proud, který mu vyrazil dech a okamžitě znecitěl ruku od ramene až po konečky prstů.
Pak přišel tichý mlask.
Opp zmizel. Nebyl v něm žádný otvor, žádné dveře, žádný tajný průchod. Jen hladká, chladná stěna domu, která se znovu stala nehybným kamenem. Pergament, který předtím levitoval, dopadl na zem s tichým šustotem. Matějáš na něj s třesoucí se rukou sáhl. Papír byl prázdný. Všechny znaky, které Opp tak žárlivě střežil, zmizely, jako by je dům pohltil společně s jejich majitelem.
Matějáš zůstal stát uprostřed dvora, obklopen tichem, které bylo teď až bolestivé. Díval se na místo, kde před vteřinou stál jeho soupeř, a viděl jen lhostinnou plochu zdi. Zkusil zaklepat na kámen, zařvat, rýpat nehty do spár, ale dům mlčel.
O mnoho let později, když se fasáda domu změnila a získala svou rustikovanou podobu, lidé v okolí začali vyprávět o podivném pocitu, který je přepadne právě u těchto zdí. Říkají, že když je tiché odpoledne a člověk přiloží ucho k kameni, neslyší tlukot vlastního srdce, ale vzdálený, tlumený šepot muže, který stále hledá cestu ven z místa, které nemá dveře.
Ten, kdo se odváží zůstat u domu v naprostém tichu, může pocítit, jak ho stěny jemně přitahují k sobě, jako by chtěly doplnit svůj neviditelný archiv o další jméno.