Příběh: Domy čp. 1967 - 1969
Ostrou železnou špachtlí se starý mistr zednický pokoušel seškrabat z čerstvě zaseté omítky onu podivnou skvrnu, která se každé ráno objevovala na témže místě, přestože ji večer předtím vlastníma rukama vyhladil do dokonale čisté běloby.
Vůně čerstvě uhašeného vápna se mísila s těžkým zápachem černého uhlí, které tou dobou hnalo dopředu celé Kladno, ale tentokrát v té bělostné směsi vonělo něco navíc, cosi starého a zatuchlého jako sklep plný zapomenutých kožených knih.
Václav přitlačil na nástroj tak prudce, až mu zbělely klouby na zvrásněných prstech a v uších mu nepříjemně zahučelo. Ta skvrna nevypadala jako obyčejná vlhkost vzlínající ze základů, ani jako nešťastná šmouha od nešikovného pomocníka. Měla ostré geometrické obrysy, přesně kopírující nevídané trojúhelníky a zkosené tvary, kterými neznámý kreslíř opatřil celou tuto novou řadu domů v Maroldově ulici.
Ještě před hodinou, než se nad střechami zvedla ranní mlha a podivné světlo dopadlo na domovní štíty, stál před fasádou muž v černém kabátě s vysokým límcem. Nepromluvil ani slovo. Pouze zvedl ruku v kožené rukavici, přiložil ji na hladkou omítku prostředního domu a dlouze přejel prsty po čerstvě vytažené římse. V té chvíli se ozval tichý, kovový zvuk, jako když někdo břitem nože přejede po skle, a muž pomalu zmizel za rohem směřujícím k nádraží, aniž by za sebou zanechal jedinou stopu v měkkém prachu ulice.
Václav vztekle plivl na zem a znovu zabral špachtlí. Vápno se s tichým šustěním sypalo k jeho nohám, ale pod ním se namísto šedivé cihly objevovalo něco tmavého a lesklého. Skvrna neprostupovala zevnitř ven. Vypadalo to, jako by se černá tma hluboko uvnitř zdi pokoušela protlačit ven na denní světlo, jako by omítka byla jen tenkou kůží na těle něčeho živého, co odmítá poslouchat pravidla stavitelů.
Z vedlejšího domu vyšla paní Marie, v ruce třímala plechový kbelík s vodou a zástěrou si otírala uplakané oči. Její manžel, tesařský mistr, zmizel před třemi dny hned poté, co dokončil bednění pro poslední stropní klenbu. Nikdo ho nehledal u sousedů, nikdo ho neviděl v hospodě, ani na šachtě. Všichni v ulici ale věděli, že poslední hluk, který z jeho dílny v noci zazněl, nebylo řezání dřeva, nýbrž tiché, pravidelné klepání zevnitř prázdné zdi.
Václav přestal pracovat a s těžkým oddychováním se narovnal. Přejel dlaní po studené omítce a ucítil pod prsty záchvěv, slabé a rytmické chvění, které naprosto neodpovídalo pevné cihlové stavbě. Bylo to, jako by dům dýchal, jako by v jeho útrobách pomalu kolovala krev někoho, kdo se nikdy nenarodil, ale přesto si postavil domov.
Na rohu ulice v tu chvíli zacinkala zvonkohra na koňské dráze, ale Václav ji nevnímal. Jeho zrak upřeně visel na neznámých tvarech fasády, které se v záři zapadajícího slunce podivně zkroutily a vytvořily obraz něčeho, co lidské oko nedokáže plně pojmout.
Nikdo se už nikdy nedozvěděl, čí ruka nakreslila plány pro tyto domy a kam zmizel muž v černém kabátě. Ale pevné rondokubistické linie tu stojí dodnes, odrážejí odpolední slunce a v každém stínu jejich geometrických ozdob se skrývá otázka, na kterou nikdo neodpoví, dokud nepřijdete blíž a nepoložíte ruku na chladnou zeď sami.