Příběh: Doosan Arena
„Stůj, kam jdeš! Tady je vstup zakázán!“
Hlas dozníval v betonových klenbách nově vybudovaných šatů, zatímco muž v šedém plátnovém saku ignoroval výzvu strážce a kráčel dál. Vzduch v podzemí voněl vlhkým cementem a čerstvě řezanou trávou, která pronikala skrze ventilace z povrchu. Byl červen června roku 1955. Plzeň se chvěla očekáváním velké krajské spartakiády, a právě zde, v hlubokém tichu pod budoucími tribunami, se odehrávalo něco, co v žádném plánu architekta Zbyňka Tichého nebylo zapsáno.
Muž se jmenoval Oldřich Štrunc. Nebyl to sportovec, ani úředník z městského úřadu. Byl to hodinář z blízkého příměstí, člověk s prsty tak jemnými, že dokázal opravit nejmenší kolbíčko v hodinách z lusků. V ruce svíral starý kožený kufr, ze kterého unikal tichý, rytmický zvuk. Nebylo to tikot hodin, ale spíše hluboký, kovový rezonanční tón, který se rozléhal prostorami, jež teprve před pár dvanácti hodinami ztuhly v betonu.
Strážce, mladý muž s výrazem, který říkal, že plní rozkazy bez přemýšlení, ho chytil za rameno. Oldřich se však jen krátce usmál a z kufrů vyndal malou, mosaznou krabičku. V momentě, kdy ji položil na studený betonový sál, zvuk ustal. Nastalo ticho tak absolutní, že oba muži slyšeli vlastní tlukot srdcí.
„Tohle místo musí mít svůj tlukot,“ řekl Oldřich tichým, chraplavým hlasem. „Bez něj bude být jen hromada kamení. Ale s ním bude žít i za padesát let.“
Strážce chtěl zakřičet, vyrazit ho z areálu nebo zavolat nadřízeným z Armastavu, ale vteřinu poté se stalo něco nevírného. Země pod nimi se mírně zachvěla. Nebyl to třes snesený z blízkých závodů, ale jemná vibrace, která šla z hloubky země, přesně z místa, kde se potkávaly vody řek Mže a Radbuzy. V tu chvíli se z krabičky začal šířit slabý, zlatavý svit, který osvětlil sýré stěny šatny a na moment v nich vykreslil obrysy tisíců lidí, kteří tam ještě nebyli, ale jejichž řev a nadšení už v prostoru vibrovaly.
Oldřich krabičku zavřel, zvedl ji a s naprostým klidem odešel směrem k východu, neznámý, nepoznamenaný v žádném seznamu návštěvníků. Strážce zůstal stát v prázdné místnosti. Když se pokusil dotknout místa, kde krabička ležela, beton byl horký. Třesoucí se prsty přiložil k podlaze a ztuhl. Z hloubky betonu, z samotného základu stadionu, slyšel pravidelné, hluboké bušení. Jako by pod hrací plochou tlouklo obrovské, neviditelné srdce.
Záhada Oldřicha Štrunca se v Plzni šířila jako tajná legenda mezi dělníky, kteří stavěli západní tribunu. Říkalo se, že hodinář do základů vložil mechanismus, který není z tohoto světa, něco, co přitahuje vítězství a udržuje ducha místa při životě. Nikdo však nevěděl, co přesně v té krabičce bylo a proč si vybral právě tento okamžik, těsně před otevřením pro veřejnost.
Když o roky později přišly velké změny, když se beton drolil a stadion procházely rekonstrukcemi, mnozí tvrdili, že v tichých nocích, kdy jsou sady prázdné, je stále slyšet ten samý rytmický tón. Je to zvuk, který nelze vysvětlit technikou ani akustikou moderních tribun. Je to ozvěna něčeho, co bylo do země vloženo v roce 1955 s přesností hodináře.
Kdo dnes vstoupí na hřiště, možná pocítí pod nohama lehké brnění. Některý z návštěvníků přisahá, že v hloubce pod trávníkem stále tluče srdce, které Oldřich Štrunc kdysi probudil, a které čeká na toho, kdo dokáže znovu rozluštit kód jeho tichého tikotů.