Příběh: Drábské světničky
Krev na kamenech
Zápašný kámen pod prsty se rozžehl jako žhavý uhlík. *Jánoše*, tvář mu svírala vlhkost a prach, ale jeho prsty neposlouchaly — škrábaly dál, hlouběji do skalního zářezu, dokud mu nepraskla kůže a krev se smísila s vodou, která kapala z výšky. *Tady. Tady bylo.* Nezbylo nic, jen rýha, jako by sem někdo vrazil meč. Ale on věděl. Věděl, že zde stál, když se rozhodlo.
„Proč jsi to neudělal dřív?“ zeptala se ho *Hana*, její hlas se ztrácel ve větru, který přinášel zápach vlhkých listů a něčeho hnijícího. Byla to její vůně, která ho nejvíc bolívala — čerstvá, jako by ještě neměla právo existovat. „Měl jsi čas. Čas, než přišli oni.“
Jánoš zvedl hlavu. Na západě, za hřebenem lesa, se rozhořelo slunce jako oheň, který někdo náhle zapálil. Světlo se lilo přes skalní bloky, které kdysi držely věž, a odráželo se od zbytku dřevěného mostu, který visel jako rozbité křídlo. *Kdysi* tu bylo všechno — palisáda, věže, lidé. Nyní jen kameny, které si pamatovaly každý dech, každý krok, každé slovo.
„Protože jsem chtěl, aby to byl *ty*,“ odpověděl. „A ne nějaký cizí meč.“
Hana se nepohnula. Věděla, že to není pravda. Věděla, že on byl ten, kdo se rozhodl. Ten, kdo nechal hrad spát. Ten, kdo nechal zemřít.
„Když jsem tu přišel, byl tu *Otakar*,“ řekl tiše. „Stál na tomto místě, když jsme ho našli. Jeho meč byl ještě teplý. Ale už nikdo neřval. Nikdo neběžel. Jen… ticho.“
Větrný náraz přinesl šelest listí, jako by někdo procházel mezi stromy. Jánoš zavřel oči. Slyšel to. Slyšel kroky. Nebo si je jen představoval.
„Co se stalo?“ zeptala se Hana.
On se neodvážil odpovědět. Protože neexistovalo slovo, které by to dokázalo vysvětlit. Nebylo to jedno bitvy. Nebylo to ani zrada. Bylo to něco hlubšího. Něco, co začalo dávno předtím, než se na hradu rozsvítily první ohně.
„Bylo to… jako by někdo vymazal všechno, co tu bylo, a nechal jen kameny,“ řekl nakonec. „A my jsme byli poslední, kdo tu ještě žil.“
Hana se otočila a podívala se na cestu, která se vinula dolů k řece. Tam, kde kdysi stávala brána, nyní rostly pouze keře. „Co teď?“
Jánoš se podíval na své krevavé prsty. „Teď odejdeme. A nikdy se nevracíme.“
Ale ani jeden z nich nevěděl, že na skalách zůstane něco, co se nedá vymazat. Něco, co bude šeptat větru i po staletích. Něco, co bude čekat, až někdo přijde a zeptá se: *Proč?*
A kameny budou mlčet. Dokud někdo nepřijde a nestojí na tomto místě sám. Dokud nepočuje ten samý vítr. Dokud neuvidí, jak slunce zapadá za hřebenem lesa — a ví, že něco zde bylo. A že něco zde zůstalo.