Příběh: drážní objekt na zastávce Rozsochy
„Klíče, proboha, kde jsou ty prokleté klíče!“ zařval Antonín a zběsile proháněl prsty po hrubém dřevě vnitřních kabin. Vzduch v malé budově byl těžký, prosycený pachem lampového oleje a vlhkého prádla, které právě v sousední místnosti dopraly ženy. Antonín, drážní správce s tváří červenou jako pomerančová omítka fasády, se zastavil a ztuhl. Ticho, které následovalo, bylo hluboké a nepřirozené, přerušované jen vzdáleným duněním vlaku směřujícího do Tišnova.
Před ním staly dveře s barevným sklem, vitráže, které v dopoledním světle házely na podlahu snové stíny. Právě v tu chvíli je někdo z druhé strany pomalu otevřel.
Do místnosti nevstoupil člověk, ale proud mrazivého vzduchu, který zhasl jedinou zapálenou svíčku v lampárně. V prahu stál muž v neznámém, šedo-modrém uniformním plášti, kterýho Antonín nikdy nevstřetával, a přesto mu připadal známý. Neznámý host neměl v ruce žádný kufr, jen malý, zlacený klíček na hedvábné šňůrce.
„Přišel jsem to vrátit,“ řekl cizinec hlasem, který zněl jako šustění starého papíru.
Antonín se zakrčil. Cizinec nebyl z místních, jeho mluva byla čistá, téměř vídeňská, ale oči měl prázdné, jako by v nich nebylo nic než popel. Bez dalšího slova položil klíček na dřevěný poklop suchého záchodu a otočil se k východu.
„Počkejte! Kdo jste? Co tady hledáte?“ vykřikl správce a udělal krok vpřed.
Muž neodpověděl. Jen pomalu vyšel ven, přes bílé šambrány oken, které v tom okamžiku vypadaly jako mříže věznice. Antonín vyběhl za ním, dveře za ním s hlaským třeskem dovřely. Když se však podíval na kolejiště, neviděl nikoho. Jen prázdné šoteriště a dálku Vysočiny, kde se v mlze ztrácely stromy. Žádný vlak zrovna neodjížděl, žádný cestující nespěchal k výpravní budově. Muž prostě zmizel v prostoru mezi dvěma tóny zvonku, který právě oznámil příchod spoje.
Antonín se vrátil dovnitř. Klíček stále ležel na dřevě. Byl ledový, tak ledový, že při doteku zanechal na kůži bílý stopný znak. Správce ho ztímil v dlani a rozhlédl se po malé místnosti. Všechno bylo na svém místě: masivní dřevo, stěny z červených cihel, vůně čistoty z prádelny. Jenže když se podíval do zrcadla nad umyvátkem, uviděl za sebou odraz tohož muže v šedém plášti.
Stál přímo za ním, ruka mu visela v úrovni ramene, jako by chtěl Antonína pohladit nebo mu něco zašeptat do ucha. Antonín prudce otočil hlavu, ale za ním nebyl nikdo. Jen prázdná místnost a ticho, které najednou začalo vibrovat.
Klíček v jeho dlani začal žhnout slabým, modravým světlem. Antonín věděl, že v budově není žádný zámek, který by k tomuto klíčku pasoval. Všechny dveře byly z jednoduchého dřeva, všechny zámky byly běžné a hrubé. Přesto ho ten předmět táhl k půdě. Vystoupal po schodech do bedněného štítu, kde v prachu a tichu pod střechou z pálených tašek hledal cokoli, co by mohlo být dveřmi do jiného světa.
Našel jen starý, zapomenutý truhlík z dubu, který tam nebyl už včera. Zkusil klíč. Zapadl s jemným cvaknutím. Uvnitř nebyla žádná mince ani dopis, jen jedna jediná fotografie z roku 1850, znázornující budovu, která vypadala přesně jako ta, ve které právě stál, i když v roce 1903 byla tato stavba teprve novinkou z vídeňských plánů. Na fotografii stál ten samý muž v šedém plášti a díval se přímo do objektivu s výrazem hlubokého, nekonečného smutku.
Antonín klíček nikdy nikoho nepožádal o vysvětlení, protože věděl, že nikdo z ostatních mu nevěří. Klíček schoval do tajné škvíry v zdi lampárny, kde zůstal ukrytý desetiny let.
Kdo dnes projde kolem těch pomerančových zdí v Rozsochách, možná pocítí náhlý chlad, i když je horké léto. A kdo se zaboří do ticha původních dřevěných kabin, možná uslyší tiché cvaknutí zámku, který neexistuje, ale přesto stále někdo z druhé strany zkouší otevřít.