Příběh: dřevěná lávka v Prudké
Vrzání dubového dřeva pod bosýma nohama znělo v podvečerním tichu jako sténání raněného zvířete. Božena svírala v promrzlých prstech okraj režného šátku a sledovala, jak se od hladiny řeky zvedá bílá, hustá mlha. Pára z papírny na protějším břehu mísila vůni vařeného hadru s ostrým pachem louhu, který se jí usazoval na patře. Stála přesně uprostřed dlouhého tunelu z prken, pod stříškou zeštípaných šindelů, kde světlo pronikalo jen úzkým průzorem pod samým stropem. Vlak na nedaleké trati ještě nejezdil, ticho přetříštěné pouze hučením splavu však bylo hmatatelné.
Václav přistoupil ze šikmé přístupové rampy tak tiše, až sebou trhla. Na sobě měl ještě pracovní kabát od tesařské sekerky, ramena pokrytá pilinami a vůní čerstvě nařezané jedle. Zastavil se u prostřední mohutné podpěry, vklíněné do divokého proudu Svratky, a nechal ruce bezmocně viset podél těla.
„Mistr Nejez mě posílá zpět do Železného,“ pronesl tlumeně, aniž by zvedl zrak od jejích bot. „Ráno odjíždím s nářadím. Stavba je dokončena, dělníci už mají kudy chodit do práce. Práce pro mě v Doubravníku skončila.“
Božena neodpověděla hned. Udělala dva kroky vpřed, až dýchala stejný vzduch prosycený vlhkem, dřevem a blížícím se večerem. Její prsty pustily šátek a sevřely se v malé pěsti. Podlahová prkna pod nimi zavrzala pokaždé, když přenesla váhu z jedné nohy na druhou.
„A já mám zítra nastoupit k třídění papíru,“ šeptla a hlas se jí v úzkém prostoru krytého mostu podivně odrazil od dřevěných stěn. „Odtud to na levý břeh trvá pouhou minutu chůze. Ale mezi námi dvěma je najednou celá řeka.“
Václav k ní pomalu vzhlédl. V jeho očích se odráželo matné světlo prosakující podélným průzorem zeširoka rozevřeným nad svislými prkny. Udělal krok k ní, koutkem oka přitom zavadil o masivní trámy, které vlastníma rukama usazoval na kamennou opěru. Každý spoj, každý kolík a každá vzpěra měly svůj řád, pevný a neměnný. Lidské osudy však v tom roce tisíc osm set devadesát devátém tak pevné nebyly.
„Nemusíš zůstávat v té továrně,“ řekl s naléhavostí v hlase, která prozrazovala probdělou noc. „Vím o chalupě na kopci nad obcí. Majitel hledá někoho na hospodářství. Můžeme začít spolu, daleko od kouře a hluku strojů.“
Božena zavrtěla hlavou. Pramen tmavých vlasů se jí uvolnil ze sponky a padl do čela. „Moje matka neodejde z Doubravníku. A já ji nemohu nechat samu, když kašel jí každou noc svírá hrudník.“
Mezi nimi zůstalo ticho, vyplněné jen monotónním šuměním vody pod dubovou bárkou. Proud narážel do ledolamu a tříštil se o pilíře s hlubokým, dutým bubláním. Zima stoupala od hladiny a usazovala se jim na řasách jako jemný jinovatka. Václav zvedl ruku a konečky prstů se dotkl její tváře. Kůže byla ledová, ale hřála ho touha, kterou v sobě dusil celé měsíce pod hřmotem tesařských kladiv.
„Počkám na tebe zítra za soumraku u kapličky,“ zašeptal těsně u jejího ucha, zatímco jeho dech tvořil v chladném vzduchu malý obláček páry. „Jestli tam nepřijdeš, pochopím, že řeka zůstane nepropustná.“
Otočil se na podpatku a rázným krokem se vydal zpět k pravému břehu, odkud vedla rampa do temnoty stmívajícího se údolí. Jeho těžké boty duněly po mostovce stále tišeji a tišeji, až ten zvuk docela zanikl v šumu lesa.
Božena zůstala stát sama uprostřed lávky. Sledovala tmavý obrys lesa na obzoru a ruka jí zůstala ležet na dřevěném sloupku věšadlové konstrukce, který ještě voněl čerstvou pryskyřicí. Voda dole dál unášela kousky kůry a pěny kamsi do neznáma, zatímco nad údolím se rozhostila hluboká, neprostupná noc.