Příběh: důl Jan Maria
„Kde jsi to schoval, ty starý blázne!“ zakřičel Antonín a svaly na jeho předloktích napjaly se jako tětivy luku, když prudce přetáhl železnou páku ventilátoru. Kovový skřípot se rozlehla šachtou jako bolestný řev zraněného zvířete. Vzduch kolem nich byl hustý, chutnal po železe a síře, a s každým nádechem pálil v plicích jako rozžhavený uhlík.
Vedle něj stál Matěj, muž s tváří vytesanou z černého kamene, který jen mlčky sledoval, jak se v hloubce stoprocentní tmy hýbe těžní klec. Matěj nebyl obyčejný horník. Přišel do dolu Jana Marii krátce po jeho založení, v roce 1852, a od té doby ho nikdo neviděl v osadě Hranečník jinak než v cestě do jámy nebo z ní. Mluvil málo, ale jeho oči měly barvu hlubokého, neprozkumaného srázu.
„Je to tam, kde vítr přestává foukat,“ odpověvěl Matěj tichým, chraplavým hlasem, který zněl jako drcení štěrku.
Antonín nečekal. Seskýkl do hloubky, kde světlo lampy jen marně rozráželo tmu. Stěny se za ním zavřely a tlak vzduchu v úzkých chodbách mu tlačil na ušní bubínky. Cesta dolů byla nekonečným kroužkem vlhkého chladu a pachového hnízdě metanu, který neviditelně plaval v prostoru a hrozil proměnit každý nezbrzděný pohyb v ohnivý pekelní tanec.
Když Antonín dorazil k nejhlubšímu bodu, kde se chodby rozbíhaly do nekonečna, našel Matěje stát u stěny, která nebyla z uhlí, ale z podivného,e mrazivě bílého křemene. Matěj v rukou držel malou dřevěnou schránku, vytesanou z temného dubu.
„Co je v ní?“ vydechl Antonín a z jeho úst vyšel obláček páry. Chlad zde dole byl nepřirozený, přestože byli stovky metrů pod povrchem země.
Matěj schránku neotevřel. Místo toho ji pomalu přiložil k prasklině v bílé skále. V ten moment se stalo něco, co vyrazilo Antonínovi srdce z hrudi. Z hloubky země, z místa, kde by nemělo být nic než mrtvý kámen a tma, se ozval zvuk. Nebyl to hřmění zříceniny ani praskání dřevěných podpěr. Byl to jasný, čistý tón zvonku, který zněl tak čistě, že mu na okamžik zmizela z uší tichá píseň důlních strojů.
„To není možné,“ zašeptal Antonín a udělal krok vpřed. „Zde dole není žádný zvonek, žádný člověk, nic než hloubka.“
Matěj schránku do praskliny zasunul a tichým pohybem ji zatlačil hlouběji do zřidu, až zmizela. Vteřinu poté se zvuk zastavil, jako by ho někdo prudce uťal nůžem. Ticho, které následovalo, bylo tíživější než tuny horniny nad jejich hlavami.
„Některé věci musí zůstat v zemi, aby svět nahoře mohl dál dýchat,“ řekl Matěj a poprvé se na Antonína podíval s výrazem, který nebyl z tohoto světa.
Když se oba vrátili nahoru a vyjeli klecí k povrchu, Antonín se pokusil Matěje zastavit u výtahu. Chtěl vědět, co bylo v té schránce, komu ten zvonek zněl a proč se Matěj každý den vrací do hloubky, kde není žádná těžba, jen prázdné chodby. Ale Matěj už nebyl v jeho dosahu. Prostě zmizel v mlze, která sestelela nad budovami na Hranečníku, aniž by zanechal stopu v blátě.
Antonín se v následujících letech vrátil k té bílé stěně několikrát. Pokaždé však zjistil, že chodba, která ho tam vedla, je zavalená nebo zahozená. Nikdy už nenašel cestu k onomu bílému křemeni a nikdy už neslyšel ten nepochopitelný zvuk.
Dnes už nad jámou nestojí parní stroje ani hřmí komín kotelny, ale kdo s sebou do hloubek hotelu Jan Maria přinese ticho, možná uslyší, jak v dálce, hluboko pod základovými svisky, stále někdo tichounce zvoní.