Příběh: Důl Jeremenko
„Pane Rothschilde, vaše uhlí hoří jako ďáblova svíčka!“
Mlynář Kopecký si otřel pot z čela a vyhodil do vzduchu hrst mouky, která se na okamžik rozptýlila jako bílý prach nad hlubokými jámi dolu. Větrní jáma Jeremenko hořela. Ne tak, že by plameny lízaly po dřevěných trámech – ne, spíš jako by se někdo snažil vylít celý svět do jedné díry. Kopecký si přitáhl košili, aby se nedostal do dechu, a podíval se na šlechtice, který stál vedle něj a koukal na ohnivou šou jako na divadelní představení.
„To není uhlí, co tam hoří,“ řekl Kopecký a ukázal na černou hromadu, která se v hloubce tisíců metrů pod nimi proměňovala v něco, co vypadalo jako žhavé železo. „To je vaše peníze, pane hraběte. A vaše sliby.“
Louis Rothschild se otočil, jeho hedvábný kabát se mu v horku přilil k tělu. „Cože? To je nemožné! Já jsem přece dal na stavbu nejlepší inženýry!“
„Ano, pane, ale ty inženýry jste poslal dolů, kde je tma jako v hrobě a vzduch chutná jako staré pivo.“ Kopecký si vzal z kapsy malou skleněnou lahvičku, natáhl zátku a podal ji šlechtici. „Vyzkoušejte.“
Rothschild se podíval na obsah s podezřením. „Co to má být?“
„Voda z vaší jámy. Ale ne z té, co čerpáme nahoru. Z té, co tam zbyla po poslední povodni.“ Kopecký se usmál. „Pijte, pane hraběte. Je to jako nápoj z budoucna.“
Hrabě si lahvičku přivedl k ústům a napil se. Okamžitě se mu zčervenal obličej, pak se mu začaly třást ruce. „Co… co jsem vypil?!“
„Vodu, pane, která si vzala s sebou všechny vaše starosti.“ Kopecký se naklonil blíže. „Vidíte, já jsem tu už od doby, kdy sem přišli první Rusíni a kopali jako šílení. Vím, jak to chutná, když se vám pod nohama otvírá země a vy nevíte, jestli vás pohltí nebo vy pohltíte uhlí. Ale vy, pane hraběte, jste přišel sem s penězi a s názorem, že všechno lze koupit. A uhlí? To se nedá koupit. To se musí vyjednat.“
Rothschild se zakopl o vlastní boty. „Co… co chcete?“
„Chci, abyste mi dal na stavbu nového mlýna. Ten starý hoří stejně jako vaše jáma.“ Kopecký ukázal na dým, který stoupal z větrní věže. „Ale já vím, jak udělat, aby hořelo jenom to, co má hořet. A aby zbytek…“ – ukázal na lahvičku – „zůstal v pořádku.“
Hrabě se podíval na plameny, pak na Kopeckého. „A jak to uděláte?“
„Jednoduše. Přestanu vám prodávat mouku a začnu vám prodávat tajemství.“ Kopecký se usmál. „Ale ne zcela zadarmo. Za každý metr jámy, kterou prohloubíte, vám dáte metr mouky. A já vám slibuji, že vaše uhlí nebude hořet jako vaše ambice.“
Rothschild se rozesmál. „To je nejbláznivější obchod, jaký jsem kdy slyšel!“
„Ano, pane. Ale v těchto krajích se divnějším věcem věřilo.“ Kopecký si vzal lahvičku zpátky a schoval ji do kapsy. „A teď, pane hraběte, pokud mě omluvíte, musím jít. Mlýn čeká. A vaše jáma také.“
Když se hrabě otočil zpátky ke svému doprovodu, Kopecký se podíval na hořící věž a zamumlal: „Ať hoří, ty stará kosti. Ale až přijde další povodeň, budeš mít co čerpat.“ A s tím se rozběhl pryč, jeho boty se ztrácely v prachu, který stoupal od kolejí a který voněl po starém železe a něčem, co připomínalo sliby, které nikdy nebude možné splnit.