Příběh: Dům čp. 1 (Albrechtice u Frýdlantu)

Kladivo dopadlo na dláto s tupým kovovým zvukem, který se rozléhal pustou krajinou jako výstřel z kuše. Oldřich otřel pot z čela a znovu se podíval na surový kámen, do kterého měl vytesat číslici jedna. Nebyla to jen obyčejná značka majetku, jak mu nařídil rychtář; byl to symbol, který měl podle pověstí zadržet to, co se každou noc vracelo z hlubokých frýdlantských lesů k osamělému stavení. Stříbrný prach se mu usazoval v rýhách dlaní a vzduch byl prosycen pronikavou vůní vlhké zeminy a čerstvě drcené žuly. Když vytesal poslední tah, nástroj mu vyklouzl z ruky a s hlasitým zaduněním narazil na práh.

Ticho, které následovalo, bylo tíživější než hluk práce. Z temného interiéru domu, kam ještě neproniklo světlo svící, se ozvalo pomalé, rytmické škrábání. Oldřich ztuhl. Nebylo to škrábání hlodavce, ale zvuk něčeho, co mělo dlouhé a neúnavné drápy. Ustoupil o krok zpět, až narazil zády o kamenný portál, který právě dokončil. Chlad kamene ho pálil přes hrubou lněnou košili, jako by se zdi snažily nasát jeho tělesné teplo.

Před rokem tu ještě nestálo nic než stromy. Potom se objevil ten dům, vyrostl ze země jako houba po dešti, aniž by kdokoli viděl vozy s materiálem nebo tesaře v práci. Oldřich byl povolán až dnes, aby označil vchod. Rychtářův hlas se mu stále vracel v uších: „Vytesáš tam jedničku, Oldřichu. Je to dům, který jako první uvidí příchod všeho, co se v horách probouzí. Musí to být uzavřeno, jinak nás to najde všechny.“

Zpoza dveří se vyvalil obláček studeného vzduchu, který voněl jako starý popel a uvadlé květiny. Oldřich se přikrčil. Uvnitř se něco pohnulo. Nebyla to postava, spíše jen shluk stínů, který se přeléval z kouta do kouta. Zrakem vyhledal klenák nad hlavou, kde nyní zářila čerstvě vytesaná jednička. Působila tam cize, jako by se kámen bránil přijmout ten znak. Jakmile se na ni Oldřich soustředil, škrábání ustalo.

„Kdo je tam?“ vyhrkl, ale jeho hlas zněl v prázdnotě nepřirozeně slabě.

Místo odpovědi se zpoza dveří ozvalo tiché, táhlé zašeptání, které připomínalo šumění listí ve větru, přesto však znělo jako lidské jméno. Bylo to jméno jeho bratra, který zmizel před třemi lety při lovu v hlubokých hvozdech za Frýdlantem. Oldřichovi se sevřelo hrdlo. Věděl, že bratr se nikdy nevrátil, a přesto ta intonace, to zvláštní protažení samohlásek, bylo až příliš povědomé.

Pravá ruka mu samovolně sjela ke kamennému portálu. Pod prsty cítil, jak se kámen pod číslicí jedna začíná neznatelně chvět. Nebylo to zemětřesení, byla to vibrace, jako by se za zdí rozeběhl obrovský, neviditelný mechanismus. Oldřich se podíval na své dlaně; byly černé od prachu, ale pod ním se začaly objevovat drobné, krvavé šmouhy, které přesně kopírovaly tvary vytesané číslice.

Ucouvl do trávy a zíral na dům. Mansardová střecha se v šeru zdála být mnohem strmější, než by měla být, a její obrysy se v mihotavém světle zapadajícího slunce podivně vlnily. Dům vypadal, jako by se nadechoval. Oldřich se otočil a utíkal pryč, aniž by se ohlédl, a nechal za sebou kladivo i dláto ležet na zemi. Celou noc běžel k vesnici, s ozvěnou toho šepotu v uších, který ho pronásledoval až k prahu jeho vlastního domu.

Když se ráno vesničané vydali k samotě, aby Oldřicha našli a dokončili práci, našli dům prázdný. Kladivo bylo vrostlé do kamenného prahu, jako by bylo součástí stavby od počátku věků. Číslice jedna na portálu byla čistá a zářivá, jako by ji nikdo nikdy nedotkl rukou, a zevnitř domu se ozývalo tiché, spokojené předení, které ustalo ve chvíli, kdy se k němu přiblížili. Dům čp. 1 tam dodnes stojí, tiše pozoruje cestu z Liberce a ti, kdo kolem něj projdou za soumraku, přísahají, že z jeho zdí stále vystupuje ten ledový, popelavý dech, který čeká, až někdo znovu osloví jeho jméno.