Příběh: Dům čp. 100 (Kadaň)
„Kde jsi byl, člověče, že tvé boty jsou mokré od řeky a tvůj pohled utíká k luteránskému hřbitovu?“
Jakub z Kadaně tasil prsty do horkého vzduchu a jeho hlas zněl jako skřípání kamene o kámen. Stál v úzké uličce, kde se stín domu zrážel s ostrým světlem, a hleděl do očí svého souseda, Matěje. Matěj jen mlčel, ale v jeho dlaních zůstávala stopa vlhkého bahna a v nose cítil pronikavý zápach řezviště a stagnující vody z Ohře.
Jakub nebyl jen sousedem. Byl to muž, který věřil, že hřích nemá kde schovat hlavu, pokud nad ním bdí správné oči. Jeho dům, mohutná stavba s hlubokými klenutými sklepy, které v zimě dýchaly chladem hrobů, byl v městě známý. Jakub však nehledal uznání za své bohatství, ale za svou bdělost.
„Viděl jsem tě,“ sykl Jakub a přitáhl si k obličeji hrubý plát svého oděvu. „Viděl jsem, jak jsi mizel za špitálem. Tam, kde spí cizinci a kacíři. Co tam hledáš v noci, kdy by rozumný křestjan měl být na kolenou v kostele?“
Matěj se pokusil obejít Jakuba, aby mohl zmizet v labyrintu kadaňských uliček, ale Jakub ho chytil za rameno. Prsty mu vnikly do látky s takovou silou, až Matěj vyhrkl. V ten moment se nad nimi, vysoko na štítu domu, něco blýsklo. Slunce dopadlo do plechového znamení, které Jakub nechal vykovat s takovou precizností, že z trojúhelníku vycházely paprsky jako z pravého slunce. Boží oko. Stříbrný zrak, který nezná spánek a nezná lži.
„Tento dům vidí vše, Matěji,“ zašeptal Jakub a jeho oči se zúžily. „Vidí i to, co se děje v temnotě u řeky. Vidí tajné schůzky, šeptání zakázaných slov a tichý pláč těch, kteří se bojí pravdy. Věříš, že tě řeka schová? Voda smývá stopy z cest, ale z duše je vyvráská zpět na povrch.“
Matěj se vytrhl a utekl, ale Jakub už nevýpal a nekřičel. Jen pomalu zvedl hlavu k onomu kovovému symbolu na svém domě. Věřil, že oko na štítu není jen ozdobou. Věřil, že je to most mezi zemí a nebem, skrze který mu je odhalována pravda o každém, kdo projde kolem jeho prahu.
Jenže té noci se stalo něco, co Jakubovy víře zasadilo ránu.
Když v noci klesla teplota a v klenutých sklepích začal stoupat vlhký chlad, Jakub vstal z lůžka. Cítil podivné mravenčení v zátylku. Vyšel na ulici, kde byla tma hustá jako pryskyřice. Vzhlédl k plechovému oku na svém štítu. Bylo novoměsící, nebe bylo černé, a přesto oko zářilo. Nebylo to odrazem hvězd ani měsíce. Oko vyzařovalo vlastní, studené a modravé světlo, které dopadalo přímo na dlažební kameny před domem.
Jakub s úžasem sledoval, jak světelný paprsek z oka ukazuje cestu. Nebyla to cesta k kostelu, ani k radnici. Paprsek směřoval přesně k luteránskému hřbitovu u řeky.
Zmatený a přejatý strachem vyrazil za světlem. Běžel ulicí, zatímco mu za zády zůstával jeho dům, který v tuhle hodinu neměl mít žádný zdroj světla. Když dorazil k hřbitovu, našel Matěje. Ten však nestál u hrobu ani se modlil k cizím božstvům. Matěj ležel na zemi, nehybný, s otevřenýma očima upřenýma do nebe. V jeho ruce byl lístek papíru, na kterém nebyly žádná slova, jen nakreslený trojúhelník s okem uvnitř.
Jakub se rozhlédl kolem sebe. Bylo tam ticho, které hlušelo. Žádný člověk v okolí, žádná stopa boje. Jen ten podivný, modravý odlesk, který stále dopadal z dálky, z jeho vlastního domu, až sem, na hřbitov.
Když se Jakub vrátil domů, oko na štítu bylo opět jen obyčejným kusem plechu. Zmizela ve chvíli, kdy se první paprsek skutečného slunce dotkl střech Kadaně. Jakub strávil zbytek života v těch klenutých sklepech, kde se snažil pochopit, zda ho Bůh varoval, nebo zda ho dům začal pronásledovat.
Kdo dnes zvedne zrak k onomu stříbrnému symbolu v Žatecké ulici, možná pocítí ten samý chlad, který kdysi zmrazil krev v žilách Jakuba. Oko stále hledí dolů na chodníky, a někdy v noci, když město utichne, začne znovu hledat ty, kteří mají tajemství.