Příběh: Dům čp. 103
„Kde jsi to schoval, ty šílený starče!“, křičel Matěj a svaly na jeho krku napjaly se jako tětivy luku. Tlačil staršího muže do chladné zdi v suterénu, kde se nad nimi klenula síťová hřebínková klenba a vzduchem stál těžký, vlhký pach starého kamene a zapomenutého prachu.
Mistr Ondřej se jen tichounce smál, ačkoliv mu z koutku úst stékala tenká nitka krve. Jeho oči, mlhavé, ale přesto bystré, nehleděly na útočníka, nýbrž nahoru, k prostorům, kde dům U Zlaté růže splýval s oblohou. Matěj, ambiciózní obchodník z okolí Kadaně, netušil, že hledá něco, co nelze snadno uchopit do ruky. Hledal klíč k tajemství, které Ondřej, kdysi uznávaný řemeslník a znalec skrytých symbolů, stráží už desetiletí.
„Hledej v okvětních listech, Matěji. Hledej tam, kde zlato nepatří zemi, ale nebesům,“ zachrchopěl Ondřej a jeho hlas zněl jako drcení suchého štěrku.
Matěj ho s anýčkem nenávisti odrazil od zdi a vyběhl z mázhausu. Jeho boty hlučně duněly po dlažbě, zatímco v hlavě mu hřmělo jediným přáním: ovládnout to, co Ondřej našel v hloubích městského opevnění. Prohnal se zahradou, která byla kdysi hradebním parkánem, kde v noci šuměly stromy a stíny hradeb se natahovaly jako prsty mrtvých. Vzduch byl srpnový a hustý, nasycený vůní rozkvétalých květin, které přehlušovaly pach blížícího se deště.
Dostal se k fasádě a s horečnatým pohledem hleděl nahoru. Tam, na vysokém volutovém štítě, v bílém kruhu zářila pozlacená pětilistá růže. V měsíčním světle vypadala jako oko, které sleduje každý jeho pohyb. Matěj vyrazil k žebříkům, ruka se mu třesla, když stupal výše a výše, až se mu v uších začal hvízdat vítr.
Když dopřela ruka na chladný kov lístků růže, ucítil náhlý, prudký mrazivý proud, který ho projel od prstů až do míchy. Nebylo to teplo zlata, ale ledový dotek něčeho, co zde nepatřilo. V ten moment se z hloubi domu ozval zvuk, který v Kadani nikdo nikdy neslyšel – hluboký, vibrující tón, jako by samotné zdivy domu začaly zpívat píseň v zapomenutém jazyce.
Matěj ztuhl. Pod ním se dům začal měnit. Světla v oknech, která předtím zhasla, začala jedno po druhém vybuchovat jasným, bílým světlem, ačkoliv v domě nebyl v tu chvíli nikdo, kdo by zapaloval svíce. Z hradeb se ozval zvuk tisíce šeptajících hlasů, které volaly jména lidí, jež už dávno ležely v hrobích.
V panice se Matěj pokusil spustit dolů, ale zjistil, že jeho ruka je přichycena k pozlacené růži. Nebyly to hřebíky ani lepidlo. Cítil, jak ho zlato pohlcuje, jak se jeho kůže mění v kov a jeho krev v tekutý jantar. Hrůza v jeho očích se změnila v němý křik, který nebyl slyšet, protože v tu chvíli se z hloubi domu ozval klidný hlas mistra Ondřeje.
„Bolest není největším zlem, Matěji. Největším zlem je chciplost, která člověka znepřístupní pravdě.“
Když se ráno sousedé probudili a vyhlédli do Sládkovy ulice, dům U Zlaté růže vypadal jako obvykle. Jen jedna věc byla jiná. Pozlacená růže na štítě, která byla doposud pětilistá, měla nyní šestý lístek, který vypadal zvláštně organicky, téměř jako lidský prst, zastavený v anatemickém křeči.
Mistr Ondřej zmizel. V suterénu, v tichu pod klenbami, zůstal jen prázdný prostor a vůně starého pergamenu. Nikdo z obyvatel Kadaně nikdy nen našel stopu po Matějovi, jen jeho boty, které zůstaly stát uprostřed zahrady v hradebním parkánu, přesně v místě, kde se země setkává s kamenem.
Kdo dnes pohledí nahoru na ten zlatý květ, možná v něm zahlédne výraz, který do renesanční architektury nepatří, a pocítí chlad, který nepochází z větru, ale z hloubi zdivů.