Příběh: Dům čp. 109
„Pusť to dláto, Matyáši, nebo ti ta zeď ruku nadobro pohltí!“ vykřikl Mates Welzl a strhl polekaného kameníka z lešení dolů na prach Husovy ulice.
Matyáš dopadl na kolena, dýchal trhaně a vytřeštěnýma očima zíral na své dlaně. Byly rudé, ale nikoliv krví. Pokrýval je jemný, pískový prach z čerstvě strhávané omítky, který se mu vpaloval do kůže jako žhavé uhlíky. Nad nimi se tyčilo monumentální průčelí domu, které se v poledním slunci nadechovalo k nové, renesanční kráse. Prachatice téhož léta roku 1558 kypěly bohatstvím; sůl tekla po Zlaté stezce proudem a měnila se v měšcích měšťanů v ryzí zlato, ale zde, u domu číslo sto devět, se čas i práce podivně zadrhávaly.
„Nejde to, pane,“ zasípal Matyáš a ukázal k rozestavěné kordonové římse, kde pod čerstvým vápnem vykukoval útržek latinského nápisu. „Sotva jsem vysekal NISI DOMIN, dláto změklo jako vosk. Ten dům si nepřeje být pojmenován. On si nepřeje být dokončen.“
Mates Welzl, muž, jehož rod zbohatl na soumarech a solném obchodu, si otřel pot z čela. Cítil ve vzduchu tu známou vůni – směs mokrého vápna, koňského trusu z ulice a něčeho dalšího. Byl to chlad, který vyvěral z hlubokých gotických sklepů pod jeho nohama, ze sklepů, které jako jedny z mála přečkaly strašlivý požár před padesáti lety. Ten dům měl kořeny hlouběji, než sahala lidská paměť, a jeho základy pamatovaly časy, kdy se v prachatických lesích ještě obětovalo starým bohům.
„Neblázni, chlapče,“ zavrčel Mates, ale sám se ke zdi nepřiblížil. „Je to jen kámen. Písková omítka, bílé kvádrování na nárožích, nic víc. Chci, aby atika s věžičkami zářila až k Pasovu. Chci, aby každý viděl, že Welzlové jsou pány tohoto města.“
Vystoupil po dřevěných schodech k dioritovému portálu. Ten kámen byl temný, cizorodý, jako by do renesanční lehkosti nepatřil. Jakmile Mates položil ruku na chladný oblouk vchodu, městem otřásl dunivý zvuk. Nebyl to hrom. Znělo to, jako by někdo hluboko v podzemí, v těch nejtemnějších valených klenbách, posunul obrovský balvan.
Z horních oken, která byla asymetricky rozeseta po fasádě jako udivené oči, vyletělo hejno holubů. Matyáš dole na ulici se pokřižoval. Mates však, hnán pýchou a neklidem, vešel dovnitř. V přízemí byl vzduch těžký a nehybný. Lunety kleneb vrhaly na podlahu dlouhé, pokřivené stíny. Zamířil ke schodišti do sklepení, tam, kde kameny pamatovaly čtrnácté století.
Cím hlouběji sestupoval, tím více se vytrácel hluk rušné ulice. Slyšel jen tlukot vlastního srdce a podivné, rytmické škrábání. Znělo to, jako by někdo nehtem přejížděl po hrubé omítce. Dole v nejzazším traktu, kde stěny ronily vlhkost, spatřil postavu.
Byl to muž v potrhaném kabátci, postával u stěny a cosi do ní vpisoval prstem. Mates chtěl vykřiknout, chtěl se zeptat, co tam ten tulák pohledává, ale hlas mu uvízl v hrdle. Postava se k němu pomalu otočila. Neměla tvář. Tam, kde měly být oči a ústa, byla jen hladká, strhávaná omítka pískové barvy, přesně taková, jakou Matyáš dopoledne nanášel na fasádu.
Bytost zvedla ruku a ukázala na strop, kde se v šeru rýsovaly fragmenty starých maleb. Pak se rozplynula v prach. Mates v hrůze vyběhl ven, na denní světlo, na čerstvý vzduch Husovy ulice.
„Končíme!“ zařval na dělníky. „Nechte to tak! Nápis, atiku, všechno!“
Od toho dne se domu nikdo nedotkl. Zedníci utekli a nápis NISI DOMIN zůstal nedokončený, visící v meziprostoru mezi zbožným přáním a nevysvětlitelným zákazem. Latinská slova „Není-li Pán...“ už nikdy nedostala své pokračování „...ochráncem města, nadarmo bdí strážný“. Jako by sama stavba odmítala přijmout boží ochranu, nebo jako by v jejích zdech sídlilo něco, co se žádnému Bohu nepodřizuje.
Mates Welzl dům brzy prodal a město opustil. Vypráví se, že až do smrti nemohl vystát pohled na pískovou barvu a zvuk škrábání dláta o kámen mu způsoboval záchvaty děsu. Dům se svými osmihrannými věžičkami a majestátní atikou se stal mlčenlivým svědkem staletí. Sídlilo v něm gymnázium, cvičili v něm muži, ale nikdo nikdy nedokázal vysvětlit, proč se v noci za okny druhého patra objevuje světlo, když je dům prázdný, nebo proč se v určitých dnech roku na hrubé omítce objevují otisky dlaní, které nepatří nikomu živému.
I dnes, když stojíte před tím monumentálním průčelím a vzhlédnete k obloučkové atice, pocítíte ten zvláštní neklid. Nápis je stále neúplný. Ten chybějící zbytek věty tam není proto, že by kameník zapomněl, ale proto, že se to místo rozhodlo své tajemství nikdy nevydat. Pokud se odvážíte sestoupit do sklepů, které pamatují požár roku 1501, možná to škrábání uslyšíte i vy – tichý, vytrvalý zvuk něčeho, co se pod nánosem staletí stále snaží dostat ven.