Příběh: Dům čp. 11 s pivovarem
„Tady to je, ty zrzavý hlupáku, zlatá tekutina, co zvedne i mrtvého z rakve!“ zařval Matěj, místní sládek, a s hlasitým rámcem postavil dřevěný půdní hrnec na masivní dubový stůl. Pěna z hrnce přetekla přes okraj a s kapáním dopadla na drahý sametový rukáv muže, který seděl naproti s tváří ztuhlou jako mráz v lednu.
Šlechtic z hradu, pan Ondřej, s prudkým pohybem ruky otřel skvrnu z rukávu a zúžil oči. Vzduch v prostorách obecního pivovaru byl hustý, cítit bylo sladký slad, vlhký kámen a špetka dřevěného kouře z pece, která v zadním traktu domu neustále předešla. Matěj se jen ušklíbl. Věděl, že pan Ondřej přišel v tajnosti, aby zjistil, proč je pivo z tohoto měšťanského pivovaru tak mnohem oblíbenější než to, které teče z panských sudů u hradního vstupu.
„Tvrdíš, že tvůj var je lepší než ten z panského dvora?“ sykl Ondřej a zpozorněl. „To je drzost, která se platí bičem.“
Matěj se nenahodil. Pomalu si utřel ruce do špinavého zástěru a naklonil se blíž. „Pane, pivo je jako láska. Pánské pivo je jako bohatá vdova – vypadá to krásně, je to drahé, ale chutná to po povinnosti a starých zákonech. Moje pivo je jako mladá dívka z trhu – je v něm život, vtip a trocha neplechy.“
Ondřej s odporem, ale i neodolatelnou zvědavostí, zvedl hrnec a vzal první doušek. V ten moment se mu obočí vyškubala vzhůru. Pivo bylo chladné, svěží a mělo v sobě cosi, co ho okamžitě rozptýlilo. Cítil, jak mu v hlavě mizí všechny starosti s daněmi i spory s sousedními panovníky. Usmál se. Pak se zasmál nahlas a nakonec se rozesmál tak silně, až mu z nosu vyprskly drobné kapičky.
„Co jsi do toho dal, ty loutko?“ vydechl Ondřej a v očích mu plál neobvyklý žár. „To není jen ječmen a chmel. Tady je něco víc. Nějaké tajemství, které z vás měšťanů dělá tak odvážné.“
Matěj se zadíval směrem k Klášterní ulici a potlačil smích. „Je to jen čistá voda a trpělivost, pane. Ale pokud chcete znát recept, bude to stát. Ne stříbrem, to mě nezajímá. Chci, abyste nám dovolil stavět v klidu a přestal jste posílat své lidi, aby nám kontrolovali každou sudu.“
Šlechtic byl v tu chvíili tak omámený chutí a pocitem lehkosti, že jen zběsile přikývl. „Budete vařit, co chcete! Jen mi dejte další hrnec!“
Jenže Matěj nebyl hlupák. Věděl, že pan Ondřej je sice v tuto chvíli přátelský, ale jakmile mu vyprchá opilost, bude hledat způsob, jak tento obecní podnik zničit nebo ho připojit k panským majetkům. Sládek totiž do tohoto konkrétního váru přimíchal bylinky, které neopilily tělo, ale rozvázaly jazyk a odbraly člověku schopnost soudit racionálně. Bylo to pivo, které z dravého vlka udělalo domácího pejska.
Když pan Ondřej po třetím hrnci vyrazil z domu čp. 11 směrem k hradu, šel tak vratce, že několikrát narazil do zdi, a přitom nahlas zpíval písně, které by v panském dvoře zřejmě vyvolaly šok. Matěj ho doprovázel až do dveří, s úcty se uklonil a sledoval, jak šlechtic mizí v šeru ulice.
„Konec s panským pýšou,“ zamumlal si sládek pro sebe a vrátil se k svým kotlům.
Věta o tom, že pivo z Protivínky mělo moc měnit povahy, se v Bechyni šířila jako plamen v suché slámě. Lidé si šeptali, že kdo jednou ochutná z tohoto domu, už nikdy nebude chtít sloužit nikomu, kdo si hraje na lepšího. Matěj sice recept s sebou do hrobu vzal, ale v kamenných základech budovy zůstal ten zvláštní pocit svobody.
Kdo dnes přejde kolem fasády domu číslo jedenáct, možná v záduchách stále ucítí ten sladký tón, který kdysi přiměl i nejmocnější pány k tomu, aby zapomněli na svou moc a prostě si užili chvíli života.