Příběh: Dům čp. 115/3
„Kde jsi to schoval, ty starý blázne, kde je ten klíč!“ křičel Matěj a jeho hlas se odrážel od studených stěn valených kleneb v přízemí. Prach tančil v úzkém proužku světla, který pronikal skrze malé okno, a vzduchem pronikala pronikavá vůně starého pergamenu a vlhkého kamene. Matěj rázem udeřil pěstí do masivního dubového stolu, až se v horním patře otřesly ploché stropy.
Starý mistr Ondřej se jen tichým smíchem zakalhotal. Seděl v koutě místnosti, zabořený do hlubokého křesla, a prsty s kůží jako pergamen přejížděl po hrubém povrchu kamenného oblouku. Jeho oči, zakalené vekem, ale stále bystré, neopouštěly stín, který dopadal na zem. Ondřej nebyl obyčejný řemeslník, byl to muž, který znal tajemství každé spáry v tomto domě, každého kamene, který tvořil základy jejich rodinného sídla v srdci Valašského Meziříčí.
Matěj, mladý a ambiciózní, nemohl vystát tuto hru. Věděl, že v domě je něco, co mu nepatří, něco, co Ondřej stráží s fanatickou vervou. V té době, kdy renesanční město vzkvétalo a ulice byly lemovány dřevěnými podloubími, byla tajemství měnována v kerapacích šeptech. Matěj chtěl moc, chtěl vědět, co se skrývá za zámkem, který neotevřel žádný klíč v tomto městě.
„Podívej se nahoru, synu,“ zamumlal Ondřej a ukázal prstem směrem k trojúhelnému štítu, který se tyčil nad nimi jako strážce. „Dům dýchá. Slyšíš ho? On ví, kdo do něj vstupuje s čistým srdcem a kdo přichází s hladem v očích.“
Matěj vyrazil z místnosti s klenbami, dupal po schodech do patra, kde byly stropy rovné a vzduch lehčí. Vyběhl na ulici, kde dřevěné sloupy podloubí vrhaly dlouhé, černé stíny na dlažební kameny. Zastavil se a zhluboka nasál chladný vzduch. V ten moment se stalo něco, co mu zastavilo krev v žilách. Z okna v prvním patře, přesně za kordonovou římsou, která oddělovala spodní část domu od horní, vyhlédl muž.
Byl to Ondřej. Ale Ondřej předtím zůstal v klenbách dole, v hlubokém spánku vyčerpání.
Tento druhý Ondřej se neusmíval. Měl na sobě šaty, které v té době nikdo nenosil, látky, které vypadaly jako stín utkaný z noci. Jen krátce přikývl a pak se pomalu stáhl zpět do temnoty místnosti. Matěj v šoku vyběhl zpět dovnitř, vrazil do dveří a znovu sestoupil do klenb. Starý mistr tam stále seděl, zavřenými očima, v hlubokém, klidném spánku. Jeho dýchání bylo pravidelné, rty mírně pootevřené.
Matěj začal zběsile prohledávat každou škvíru, každou římsu nad okny, každou spáru v kameni. Hledal tajný průchod, schodiště, cokoliv, co by vysvětlovalo, jak se stařec mohl během několika sekund dostat z nejnižšího bodu domu do horního patra a zase zpět. Prohledal půdní prostor,tlačil se k vrcholům trojúhelníkového štítu, až mu prsty krvácely z drasání o hrubé dřevo. Nic. Žádné tajné dveře, žádné skryté chodby.
Když se Ondřej konečně probudil, jen se podíval na svého syna a s klidem řekl: „Některé věci v tomto domě nepatří času, Matěji. Patří místu. A místo si vybírá, koho chce vidět a koho chce nechat slepého.“
Matěj strávil zbytek svého života studiem každého centimetru domu. Přepsal plány, měřil tloušťku zdí a zkoumal setiapou kordonovou římsu, jako by v ní byl vyryjen kód k pravdě. Nikdy však nenašel odpověď na to, kdo nebo co vyhlédlo z okna v onom odpoledni.
Dnes už dřevěná podloubí zmizela a dům stojí v jiné podobě, ale v tichu jeho valených klenb stále zůstává echo starého smíchu. Kdo dnes projde kolem těch kamenných šambrán, možná pocítí chladný průvan, i když je léto, a pocit, že z okna v patře na něj někdo hledí z doby, která už dávno vypršela.