Příběh: Dům čp. 116
Klíč od sklepení pod stodolou hodil Kryštof do rozbahněné půdy s takovou zběsilostí, až kdokoli mohl slyšet tupý úder železa do skryté kamenné podezdívki. Na ulici Záuličí tou chvílí panovalo hluboké ticho, přerušené jen skřípěním štípaného šindele na střeše, do něhož prudce narážel studený vítr přicházející od hradeb.
Matěj zvedl svíčku tak vysoko, až vosk stékal na jeho rozedraný rukáv. Oheň v průvanu divoce tančil a vrhal podivné, dlouhé stíny na trámy z voňavého dřeva, které pamatovalo ještě časy před velkým ohněm. Na prahu domu číslo sto šestnáct stála stará Dorota a třásla se zimou i strachem. Její zvrásněné ruce křečovitě svíraly lem zástěry.
Nezamčel jsi to správně, zasyčel Matěj a jeho hlas se odrážel od nízkého stropu světnice. V téhle chalupě postavené na konci osmnáctého století se každé slovo vracelo jako výčitka.
Já jsem to zamkla třikrát, bránila se žena a v hlase se jí třásl pláč. Viděli jsme přece oba, jak ta těžká dřevěná vrata zapadla do zámku. Kovář přece osobně ukoval ty hřeby, aby nikdo cizí nemohl dovnitř, když dole pod námi v temnotě sklepení začne to podivné klepání.
Právě ono klepání donutilo Kryštofa udělat krok zpět k uličnímu průčelí, kde se otevírala úzká pavlač. Pod ní se prudký svah svažoval dolů k městu, jež se krčilo ve tmě pod nimi. Zpod vysokých kamenných základů domu se ozval zvuk, který tam rozhodně nepatřil. Bylo to pravidelné, kovové ťukání, jako když někdo malým kladívkem opatrně zkouší pevnost skály. Jenže v těch sklepích už přes týden nikdo nebyl. Klíč ležel v blátě venku a vrata byla zajištěna závorou zevnitř.
Matěj položil svíčku na dubový stůl a přistoupil k podlaze. Klekl si a přiložil ucho k prknům. Vůně starého dřeva a vlhké hlíny mu naplnila chřípí. Klepání na okamžik utichlo, ale hned nato se ozvalo znovu, tentokrát hlasitěji. A nebylo to samo. Kamsi do hloubky pod nimi se mísilo tiché, naléhavé šeptání v řeči, které nikdo z přítomných nerozuměl, přestože oba znali každého souseda široko daleko.
Kdo by tam proboha dole bloudil, když vchod je pevně zatarasený? pronesl Kryštof a v očích se mu zračila bezmoc.
Není to člověk, zašeptala Dorota a ustoupila do temného koutu u pece. Starý rychtář přece před lety vyprávěl o tom mládenci, co sem přišel z cizích krajů a zmizel dřív, než kohout zazpíval. Nechal tu jen bednu plnou podivných listin a smlouvu psanou rukou, kterou nikdo nedokázal přečíst. A od té doby, kdykoli se vítr opře do šindelové střechy, se ve sklepích ozývá totéž řemeslo.
Matěj se narovnal. Vzal ze stolu těžký železný pohrabáč a pomalým krokem zamířil ke dveřím vedoucím na dvorek, odkud vedl jediný vstup do zaklenutých sklepních prostor. Každý jeho krok na vrzající podlaze zněl jako výstřel. Dorota na něj upřeně hleděla a rty se jí pohybovaly v tiché modlitbě.
Venku na ulici mezitím utichl i vítr. Zůstalo jen to vytrvalé, kovové ťukání z hlubin země pod domem, doprovázené škrábáním, jako by se tam někdo – nebo něco – snažil dostat ven skrze staleté kamenné zdivo. Matěj sáhl po klice, ale vtom zevnitř zaznělo prudké zatlačení do dveří. Dřevo v zárubních zapraskalo a skřípělo pod obrovským tlakem.
Kryštof přiskočil pomoci, zapřel se ramenem do dveří, ale síla zespoda byla silnější než oba muži dohromady. Zezdola se vyvalil chladný, zatuchlý vzduch vonící po starém kovu a vlhké skále, ačkoli sklepní okénka byla pevně zavřená a utěsněná. Pak se náhle všechno zastavilo. Nastalo ticho, tak hluboké, až v uších bolelo.
Když o několik let později prošel dům důkladnou stavební obnovou, dělníci při vyrovnávání základů ve svahu odstranili vrstvu starého kamene a narazili na zazděný výklenek. Byla v něm prázdná železná truhlice a na jejím víku ležel netknutý, starý kovářský klíč – přesně ten, který Kryštof tehdy odhodil do bláta před domem. Dosud nikdo nevysvětlil, jak se mohl ocitnout uvnitř uzavřeného prostoru, kam desítky let nikdo nevstoupil. A dům na Záuličí stojí na svahu dodnes, s okny hledícími do údolí, a schovává pod svou dřevěnou podlahou tajemství, které na své odhalení teprve čeká.