Příběh: Dům čp. 117 Zborovská ulice
„Tady to není, pane Zeyeru, ty postavy na zdech se hýbou!“ vykřikl mladý pomocník Bedřich a s hrůzou v očích ukázal prstem na barevné obrazce v omítce.
Jan Zeyer přimhouřil oči. Stál v Zborovské ulici, kde vzduch voněl vlhkým kamenem a drahým tabákem z nedalekých kaváren. Pod nohama mu vrzal čerstvý štěr a v uších znělo rytmické bušení kladiv z vedlejší stavby. Podíval se nahoru na fasádu domu, který právě s Viktorem Skůčikem dobudovali. Vzpomněl si na lekce mistra Wiehla, na to precizní studium starých památek, které do projektu vložili. Vše mělo být v souladu s českým duchem, s ozvukem renesance, kterou kdysi viděli v Prachaticích.
Bedřich však stále tř्हsal se jako osika. Tvrdil, že postavy na sgrafitech, ty imaginární lidi, které do výzdoby záměrně vložili místo skutečných historiků, nejsou jen ozdobou. Tvrdil, že když na ně nikdo nepohlíží přímo, jejich pohledy sledují chodce po ulici.
Zeyer se zasmál, ale smích mu ztuhl v hrdle. Právě v tu chvíli se z hlubokého stínu edikulového portálu vyklul muž. Neměl na sobě šaty doby, v níž žili. Měl na sobě těžký plášť z hrubého plátna, který vypadal, jako by právě vystoupil z obrazu z šestnáctého století. Muž nepromluvil, jen pomalu zvedl ruku a ukázal na lví hlavu v kartuši nad vchodem.
Bedřich s úlehou vydechl, že se mýlil, ale Zeyer ztuhl. Ten muž neměl obuv. Jeho bosé nohy zanechávaly na čistém chodníku vlhké stopy, přestože v Praze už několik dní nepršelo. Neznámý návštěvník přistoupil k bohatě zdobenému arkýři, dotkl se špičkou prstu římsy a pak se pomalu otočil k architektům.
„Hledám pokoj, který jste zapomněli nakreslit,“ pronesl muž hlasem, který zněl jako tření suchého pergamenu.
Zeyer vykročil vpřed, ruka mu dopadla na rukojeť vycházkové hůlky. „Jaký pokoj? Ten dům je hotový, každý metr je v plánu. Sledoval jsem každou čáru, každý detail, aby mluvil o naší vlasti.“
Muž se zastavil. Jeho oči byly šedé jako mlha nad Vltavou. „Mluví sice o vlasti, ale zapomněli jste na dveře pro ty, kteří zde zůstali. Vy jste sice zkopírovali tvary z Prachatic, ale přenesli jste sem i stíny, které k nim patří.“
V tu chvíli se ozval prudký zvuk, jako by někde uvnitř domu prasklo masivní sklo. Bedřich vyjekl a couvl až do středu ulice. Zeyer však ztuhl v úžasu. Podíval se nahoru na barevné postavy v trzecím patře. Jedna z nich, muž s knihou v ruce, už nebyl v původní poloze. Jeho ruka byla nyní natažená směrem dolů, přesně k lví hlavě u portálu, jako by chtěl někoho přivolat.
Neznámý v plášti se mírně usmál. Byl to úsměv, který nepatřil do roku 1887. Bez dalšího slova vykročil zpět k lví hlavě, luskal prsty a v jeden okamž se rozplynul v oslnivém záblesku světla, který na vteřinu přehlušil i slunce. Zůstala po něm jen vůně starého papíru a chlad, který pronikl až do kostí.
Zeyer a Bedřich tam stali dlouho v tichu. Architekt pomalu přistoupil k portálu a dotkl se kamene. Byl ledový. Zeyer věděl, že v jeho plánech není žádný skrytý pokoj, žádná tajná chodba. Vše bylo precizně spočítáno. Přesto ho v tu chvíli napadlo, že mluvící architektura možná mluví i s těmi, kteří už dávno nemají hlas.
Od té doby se v domě čp. 117 občas ozývá zvuk kroků v patrech, kde nikdo není, a lví hlava u vchodu prý v noci mění svůj výraz. Kdo jednou zhluboka pohlédne do očí postav na fasádě, ten už nikdy neuvěří, že dům je jen z kamene a omítky.
Kdo z nás dnes lví hlavu u vchodu přistihne v okamžiku, kdy se její pohled změní a pozve nás dovnitř za tajemstvím, které Zeyer nikdy nenakreslil?