Příběh: Dům čp. 121
„Zůstaňte v kruhu světla, Matějí, a anižto se dotknete těch kamenů, víc neříkejte!“ tichý, ale přísný hlas zazněl klenutým prostorem, kde se vzduch chvěl chladem a vůní starého vápence a vlhkosti.
Matěj stál v doprostředu mázhausu, s nohama pevně zapřenými do kamenné podlahy. Nad ním se klenutý strop s žebry rýsal do tmy jako obří kostra zapomenutého zvířete. V rukou svíral těžký železný klíč, který mu před hodinou předal majitel domu, pan Pavlát z Olšan. Světlo jediné svíce, kterou držel v levé ruce, vrhalo na osmiboké pilíře dlouhé, tančící stíny.
Když Matěj zvedl zrak k vrcholovému kameni klenby, kde byl vytesán rodový znak Pavlátů, uviděl tam něco, co tam být nemělo. Mezi kameny se vlnilo něco šedého, jako by z mesma vzešla mlha, která se odmítala rozplynout. Nebyla to obyčejná pára. Pohybovala se v rytmu dýchání, pomalu a těžce, a tvořila tvary, které připomínaly lidské prsty sahající dolů k zemi.
„Co je to za hnus?“ vydechl Matěj a udělal krok zpět. Boty mu klapaly o tvrdý kámen, zvuk se odrážel od stěn a vracel se k němu jako ozvěna cizích kroků.
„Nesmíte se ptát, jen musíte dohlédnout, zda jsou dveře do dvora zamčené,“ odpověděl hlas. Patřil muži, který stál v temnotě průjezdu, nehybný jako jedna z těch kamenných postav, jež později ozdobily dům.
Matěj však neposlechal. Fascinace byla silnější než strach. Přiblížil se k pilíři, jehož povrch byl hrubý a studený. Jakmile se jeho prsty dotkly bosovaného kvádru, prostor kolem něj náhle ztichl. Zmizel zvuk větru z náměstí, zmizel hlas muže v průjezdu. Zůstal jen tichý, rytmický zvuk, připomínající odměřování času v hodinách, kterých v domě tehdy ještě nebylo.
Z mlhy u stropu se pomalu oddělil stín. Neskládal se z masa, ale z tmy hustší než ta okolní. Postava byla vysoká, měla na sobě oděv, který Matěj neznal – látky byly příliš jemné, příliš cizí pro Prostějov. Postava nepromluvila, ale zvedla ruku a ukázala směrem k arkýři, který v rohu domu vyčníval do prostoru jako vyhlídková věž.
Matěj pocítil, jak mu v hrdle stojí studený knot. Chtěl zakřičet, ale hlas mu zamrzl v krku. Stín z klenby začal klesat níže, přelévat se přes osmiboké pilíře jako černý olej. Vteřinu předtím, než ho stín měl pohltit, se v prostoru ozval prudký kovový zvuk – někdo s velkou silou zabouchl dveře do vnitřního dvora.
Matěj sebou trhl a světlo svíce zhaslo. V naprosté tmě ucítil u svého ramene jemný dotek, jako by ho někdo pohladil švábem drahého pláště. Cítil náhlý poryv vzduchu, který voněl po moři, soli a vzdálených přístavech, přestože kolem byla jen pole a městské hradby.
Když po několika minutách přiběhl pan Pavlát s lampionem, našel Matěje v bezvědomí ležet přesně pod erbem v klenbním svorníku. Mladý muž byl nezraněný, ale jeho ruka byla pevně sevřená kolem něčeho, co tam předtím nebylo. V dlani svíral malý, vyřezaný kousek dřeva s vyrytým jménem, které v oné době nikdo v Prostějově neuměl přečíst.
Pavlát z Olšan se na předmět podíval a zbledl. Rychle ho vzal a schoval do kapsy svého kabátu. Matěj se probudil s pocitem, že v domě zůstal někdo další, někdo, kdo nepatřil do tohoto času ani do tohoto města, ale kdo si vybral právě toto místo pro svůj neviditelný pobyt.
Dnes, když člověk vstoupí do přízemí domu čp. 121 a pohlédne nahoru na žebrovou klenbu, může stále pocítit ten zvláštní chlad, který nepochází z kamene. Kdo se však z pubsní tmy podívá na sochu svatého Rocha v jeho výklenku, možná si všimne, že svatý nekouká na návštěvníky, ale hledí směrem k arkýři, jako by stále vyhlížel někoho, kdo připlul z Itálie, ale nikdy neodletěl.