Příběh: Dům čp. 123 (Štramberk)
„Ustupte od toho sklepa, vy blázni, nebo vás nechám vyprášit z města!“ zařval obecní rychtář a sevřel v rukou svou těžkou hůl.
Matěj však neústupně stál v úzké uličce, kde se dům čp. 123 opíral o prudký svah. Jeho prsty, špinavé od sazí a hlíny, se křečovitě klamaly studeného kamene vysoké podezdívky. Z hloubky zaklenutých prostor pod domem vycházel zvuk, který v tichu Štramberku zněl jako hluboké, rytmické dýchání obřího zvířete. Nebyl to vítr, nebyl to hluk potoka, byla to pravidelná vibrace, která otřásala samotnými základy stavby.
„Slyšíte to, pane rychtáři? To není zvíře, to je hlas!“ vykřikl Matěj a prudce se otočil. V očích měl horečnatý lesk.
Kolem nich se shromáždili sousedé. Vzduchem se vznášel těžký pach vlhkého dřeva, starého kouře a čerstvě vyváleného sýra z blízkých usedlostí. Lidé se šeptali, přikrývali si ústa dlaněmi a pohledy vrhali na roubenou část domu, kde tesané trámy a kuláky tvořily pevnou stěnu proti světu. Ten dům byl jiný než ostatní. Zatímco zbytek obce se pomalu měnil, tady, v této trojdílné stavbě, se zdálo, že čas zastal nebo se v kruhu vrací.
Matěj nebyl místním, byl to tesař z dalekých hor, který přišel pomoci s opravou střechy. Přišel s nástroji a zkušenostmi, ale odejít chtěl s něčím, co se nedalo změřit pravidlem. Od prvního dne, kdy vstoupil do jizby, cítil, že dům s ním mluví. Ne slovy, ale chladem v komoře, který přišel i v největší žarm, a zvláštním tichem v síni, které pohltilo každý zvuk z ulice.
„Kde jste byl včera v noci?“ vyjel lícem rychtář a přitlačil Matěje k kamennému sklepu.
Matěj se zasmál, byl to suchý, krátký zvuk. „V hloubce. V těch klenbách, které drží ten dům nad propastí. Našel jsem tam dveře, které v žádném plánu nejsou. Dveře z železa, studené jako led, za kterými nebyl sklep, ale chodba vedoucí hluboko do skály.“
Dav nadšeně i s hrůzou vydechl. Všichni věděli, že dům stojí na skvostném kamenném základu, ale nikdo si nepamatoval, aby někdo z majitelů mluvil o železných dveřích.
„Lžeš! Ten dům má jen jizbu, síň a komoru, nic víc!“ zařval rychtář a prudce Matěje odstrčil.
Tesař dopadl na kolena a nechtěně sáhla jeho ruka k otvoru v podlaze, kterým se vléhal do sklepních prostor. V ten moment se zvuk dýchání změnil. Přestal být rytmický. Převážil ho pronikavý, kovový skřípot, jako když někdo táhne těžkou truhlu po kameni. Zvuk přišel zevnitř domu, z té části, kde se roubené stěny setkávaly se zděnými.
Lidé ustoupili. Všichni ztuhli, když se z otevřeného okna v roubené části domu vyvalil hustý, šedý mlhavý proud. Nebyl to kouř z krbu. Byla to mlha, která voněla po starých knihách a zapomenutém moři, přestože Štramberk ležel hluboko v horách. Mlha obklopila dům čp. 123 a na okamžik zmizely tváře lidí, zmizela ulice, zbyl jen obrys domu vyříznutý do šedi.
Když mlha po několika minutách opadla, Matěj byl pryč. Nebyl v ulici, nebyl v sklepu, nebyl v jizbě. Zůstala jen jeho tesařská lýsa, která ležela v prachu u kamenné podezdívky.
Rychtář s třesoucí se rukou otevřel dveře do domu. V síni bylo prázdno. V komoře jen tma. Ale v jizbě, na stole, ležela jedna jediná věc, která tam předtím nebyla: stará, zrezivělá železná klika, která do žádných dveří v tomto domě nepasovala.
Sousedé se domu začali vyhýbat. Říkali si, že dům čp. 123 není jen stavbou z dřeva a kamene, ale bránou, která se jednou za sto let otevře pro někoho, kdo zná správný rytmus tesařského kladiva.
Kdo dnes vstoupí do tohoto domu a přiloží ucho k kamenným stěnám sklepa, možná ještě uslyší to pomalé, hluboké dýchání, které čeká na svého dalšího hosta.