Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Dům Čp. 125
  • Příběh: Dům čp. 125

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

Dům čp. 125
Smyšlený příběh

Příběh: Dům čp. 125

Příběh: Dům čp. 125
❧

„Kde jsi to schoval, ty starý lháři!“, zařval Mikuláš a přitlačil mu ruku k hrubému kameni portálu.

Starý Jan jen chraptivě zasmál, přestože mu z rány na čele stékala krev a zaplavila mu jedno oko. Stáli v chladném stínu domu, který tehdy v fourteenth century vypadal jako dvě spojení zvířata z kamene a dřeva. Vzduch kolem nich páchal po mokrém vápence, prachu a blízkém rybníčku, který v tichu noci zrcadlil bledý měsíc. Mikuláš, syn místního bohatého obchodníka, nehledal zlato ani drahokamy. Hledal seznam jmen, který Jan, bývalý písař s třesoucíma se rukama, kdysi zapsal do pergamentu. Byl to seznam lidí, kteří věděli, proč se v temných koutech tohoto domu ozývá smích, když v něm nikdo není.

Jan se pokusil vytrhnout, ale Mikuláš ho prudce přitlačil k chladné zdi. Prsty mu přejely po hrubé povrchu kamene, který stále vyzařoval chlad hluboké země.

„Ten dům není jen ze zdivů, Mikuláši,“ vydechl Jan s úsměvem, který vypadal spíše jako křeč. „On má paměť. A ty jsi v ní jen malá šmouha, kterou čas setře dřív, než stihneš najít to, co hledáš.“

Mikuláš ho pustil a s nenávistí plivem doputoval k těžkým dveřím. Vstupil dovnitř, kde ho přivítal pach starého dřeva a vlhkosti. Světlo jeho louče vrhalo na stěny dlouhé, tančící stíny. V přízemí se klenby kroutily nad jeho hlavou jako zkamenělá žebra obřího zvířete. Každý krok na kamenné podlaze zněl jako úder kladivem do kovadliny.

Vstoupil hlouběji do sálů, tam, kde se stěny setkávaly v ostrých úhlech a kde vzduch byl tak hustý, že ho skoro cítil na jazyku. Najednou se zastavil. V tichu domu zaslechl zvuk. Nebyl to vítr ani vrzání trámů. Byl to rytmický šepot, tisíce hlasů mluvících najednou, ale tak tiše, že nebylo možné rozeznat jediné slovo. Šepot vycházel ze stěn.

Mikuláš začal zběsile hledat. Rozbíjel hliněné nádoby, vyhazoval z polic staré svitky a rýpal do spár mezi kameny. Čím víc hledačů v něm vzrostlo, tím hlouběji se šepot vryzal do jeho mysli. Najednou uviděl v rohu místnosti podivný symbol vyrytý do omítky – oko, které se zdálo sledovat každý jeho pohyb. Když k němu přistoupil, cítil, jak mu ztuhla kůže. Dotkl se symbolu a v ten moment se zvuk šepotu změnil v jeden jediný, hromový výkřik, který nevyšel z hrdla, ale přímo z kamene pod jeho nohama.

Mikuláš sletěl k zemi. V tu chvíli se dveře domu s hlučným třeskem zavřely, přestože v místnosti nebyl průvan. Zůstal v naprosté tmě. Slyšel jen svůj vlastní dech a ten podivný, rytmický zvuk, jako by někdo v hloubce základů pomalu a trpělivě rýpal do kamene.

Když ho druhý den ráno našli sousedi, ležel uprostřed místnosti v bezvědomí. Nebyl na něm ani jeden modřinec, ale jeho vlasy, které byly ještě včera černé, byly nyní úplně bílé. Nemohl mluvit. Jen neustále ukazoval prstem na stěny, na ty neviditelné vrstvy času a tajemství, které dům obklopoval. Nikdy už neřekl ani slovo a zbytek života strávil v úžasu z něčeho, co nedokázal pojmenovat.

Jan, starý písař, zmizel té noci beze stopy. Zůstal jen ten dům, který se později v renesanční době přebudoval, dostal nové fasády a krásné fresky, aby zakryly to, co se stalo v jeho gotickém jádru. Lidé říkají, že když se v tichých hodinách přiloží ucho k některým starým zdivům v přízemí, stále lze slyšet ten samý šepot, který kdysi zlomil Mikuláše.

Kdo dnes prochází chodbami domu číslo sto dvacet pět, možná pocítí ten zvláštní chlad, který nepatří do tohoto století, a zapamátovat si, že některé odpovědi zůstávají navždy zapísmány v kameni.

✦
Příběh se váže k památce Dům čp. 125 Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)