Příběh: Dům čp. 135
Dláto vyletělo z Jakubových prstů a s ostrým kovovým cinknutím dopadlo na dlažbu u vchodu do domu. Jakub si otřel čelo, které bylo od prachu lepkavé a špinavé. Pískovcová omítka se mu pod nehty usadila jako jemný, bílý sníh, ale v pále letního poledne nemohl snít o chladu. Vzduch v Horní ulici byl těžký, nasycený vůní čerstvého vápna a horkým prachem z pracoviště.
Znovu se sklonil k kamennému ostění okna. Musel dokončit ty bílé šambrány, než se slunce skloní k obzoru. Jeho prsty přejížděly po hladké linii kamene, ale každému doteku se bránil zvláštní pocit. Kámen nebyl jen tvrdý a horký; v místě, kde se fasáda lehce lámała, jako by se dům pokoušel rozštěpit na dvě části, cítil pod dlaní slabé, rytmické chvění. Nebylo to ani dunění kočárů po ulici, ani kroky sousedů. Bylo to spíše jako tlukot srdce uvězněného v hloubi zdi.
Jakub vzhlédl k nebi. Nad jeho hlavou se tyčila nová renesanční atika, její cimbuří vypadala jako zuby obrovského dravce vykukujícího z hlíny a kamene. Vypadalo to majestátně, ale v tom tichu, které po pádu dláta nastalo, se mu zdálo, že ty otvory v atice nejsou jen pro ozdobu, ale že z nich něco pozoruje.
Odvrátil zrak k pravému nároží. Tam, v té vysoké, štíhlé nikách, která se tyčila k nebi, panovalo prázdno. Měl tam umístit sochu, někoho, kdo by chránil dům, ale nikoho se mu nechtělo tam vyslat. Včera večer, když se stíny prodloužily a město utichlo, zahlédl v té nikách pohyb. Nebyl to stín stromu ani prach unášený větrem. Byl to pohyb něčeho těžkého, něčeho, co se v té úzké šachtě ohýbalo a mírně sklouzávalo po kamenných stěnách.
„Jakube! Už zase jenom zíráš do prázdna?“
Hlas mistra, starého muže s rukama jako kořeny dubu, ho vytrhl z letargie. Jakub se narovnal a bolestně ucítil v zádech každý pohyb.
„Ta zeď, mistře,“ začal Jakub a ukázal na místo, kde se spojovaly dva staré gotické domy. „Ta spára... jako by se ty dva domy stále snažily od sebe odejít.“
Mistr se jen ušklíbl a plivl na zem. „To je jen starý kámen, chlapče. Dva domy se spojily v jeden, aby se držely pohromadě proti větru a ohni. Nic víc. Neřeš věci, které nelze vyřešit kladivem.“
Ale Jakub věděl, že to není pravda. Večer, když se vracel domů, prošel kolem vchodu a pocítil náhlý mrazivý průvan, ačkoliv okna byla zavřená. Ten chlad ho dovedl až k zadní části domu, k té staré, temné hradební zdi, která tam stála jako věčný strážce. Tam, kde se zahrada dotýkala hradeb, vzduch chutnal po vlhkosti a starém železe.
Rozhodl se to dnes večer prověřit.
Když se slunce schovalo za střechy a město zaplavil šero, Jakub se vrátil. Nešel jako dělník, ale jako muž, který hledá odpověď. Vstoupil do stlačeného vchodu, kde klenba nade ním připomínala napnuté svaly obřího tvora. Chodba byla úzká, vzduch v ní byl těžký a voněl po zapadlém čase. Šel směrem k místu, kde se dům lámal, tam, kde se dvě historie potkávaly v jedné hmotě.
Světlík nad schodištěm vrhal jen slabé, stříbrné pruhy světla. Jakub přistoupil k té rozhraní zdí. Položil ruku na pískovec. Nebyla horká jako v poledne. Byla ledová. A chvění... to chvění bylo nyní silné. Bylo to skřípání, jako by někdo v hloubi zdi drásal nehty o kámen.
Zastavil se. Z niky na nároží, vysoko nad jeho hlavou, se ozval zvuk. Nebyl to vítr. Byl to tichý, lidský šepot, který se odrážel od atiky a padal dolů jako studený déšť. Jakub vyhlédl ven, ale v nikách byla jen temnota. Přesto měl pocit, že tam někdo stojí – vysoká postava, která v šeru připomínala někoho, kdo nese na zádech někoho jiného, jak se píše v starých modlitbách.
Vtom se mu pod nohama pohnula podlaha. Ne, nebyla to podlaha. Bylo to jako by se ze země, ze sklepa pod ním, ozvalo hluboké, duté bušení. Dům neuvěznil jen dva staré domy. On uvěznil něco mezi nimi.
Jakub ustoupil, srdce mu bušilo proti žebrama jako vězeň proti mřížím. Když se druhý den ráno vrátil k práci, místo v nároží bylo opět prázdné a kámen byl opět jen tvrdým, nehybným pískovcem. Ale na místě, kde se setkávaly dvě staré zdi, našel v omítce nový, úzký trhl, který vypadal přesně jako lidský prst, který se pokoušel vyškrábat ven z nitra domu.