Příběh: Dům čp. 136

„Tady to končí, Matyáši! Jestli ten obraz nepromluví teď, tak už nikdy!“

Matyáš přitlačil hřbet ruky k chladné omítce zdi. Vzduch v úzké uličce Prachatic chutnal po vlhkém kameni a dýmu z blízkých pecí. Před ním, v jasném světle léta, se na fasádě domu zvedal mladý muž s psíkem na provázku. Barvy byly sice syté, ale oči namalovaného chlapce se zdály sledovat každý pohyb Matyášova těla. Vedle něj stál mistr Ondřej, starý malíř s třesoucíma se rukama, který v očích měl žár šílenství i naděje.

Matyáš se podíval nahoru, kde na zdi rytíř u polonahé ženy připomínal zmrazený tanec hříchu a ctnosti. Všechny ty obrazy, ty mravoučné výstrahy, které dům zdobily, měly být jen ozdobou pro oči měšťanů. Jenže Ondřej věřil něčemu jinému. Věřil, že barvy mohou uchovat více než jen podobu člověka.

„Podívej se na toho psa, Matyáši. Vidíš, jak táhne provázek? On netáhne k nám, on táhne dovnitř, do hloubi domu,“ zašeptal Ondřej a jeho hlas zněl jako praskání suchých polen v krbu.

Matyáš polkl. V tu chvíli se stalo něco, co mu vrazil mrazem do míchy. Pes na zdi, ta malá skvrna barev, pohnul hlavou. Nebyl to optický klam způsobený hrou světla v úzké ulici. Zvíře na omítce krátce štěklo. Zvuk nebyl hlasitý, připomínal spíše prasknutí suché větve, ale v tichu dopoledne zazněl jako hrom.

Oba muži ztuhli. Matyáš instinktivně ustoupil, až mu záda narázila do sousedního domu. Sledoval, jak se namalovaný provázek v rukou mladého muže napíná. Postava na zdi se pomalu, téměř neznatelně, začala otáčet. Její pohled, doposud směřující k náměstí, se nyní upřel přímo na Matyáše.

„On nás volá,“ vydechl Ondřej a s hloupostí, která přišla s vírou, natáhl ruku k hladké stěně.

Matyáš viděl, jak se prsty malíře dotknuly barvy. Vteřinu poté se stalo nemyslitelné. Ruka mistra Ondřeje neznela o kámen, ale propadla do zdi, jako by ta nebyla z kamene a vápna, ale z husté, tekuté vody. Ondřej nevydal zvuk. Jen se zděšeně usmál a nechal se vtáhnout hlouběji a hlouběji do fasády.

„Mistře!“ vykřikl Matyáš a chytil ho za ramena.

Tahal s plnou silou, cítil pod prsty hrubý látkový plášť a teplo lidského těla, ale síla, která Ondřeje vtahovala dovnitř, byla neúprosná. V jediném prudkém trhnutí zmizel i zbytek malíře. Zůstala jen prázdnota a ticho. Matyáš zůstal stát sám v ulici, s dlaněmi stále rozestřenými ve vzduchu.

Když se znovu podíval na zeď, obraz se změnil. Mladý muž s psem už nebyl sám. Vedle něj, v pozadí malby, stála nová postava. Byl to starý muž s paletou v ruce, jehož tvář vyjádřila věčný úžas. Byl to Ondřej. Byl vymalován s takovou přesností, že Matyáš mohl spočítat každou vrásku kolem jeho očí.

Matyáš se v panice rozhlédl kolem sebe. Dům stál pevně, jeho renesanční atika s cimbuřím se rýsovala proti modré obloze jako korunka mocného panovníka. Vše vypadalo normálně, jen ten jeden obraz byl nyní plnější.

V následujících letech Matyáš každý den procházel kolem domu čp. 136. Sledoval, jak barvy pomalu blednou a loupou. Viděl, jak se obrazy stávají šedými stíny své bývalé slávy. Lidé v městě mluvili o tom, že malby se sešli, že čas je smazal. Ale Matyáš věděl, že barvy nezmizely tak prostě. Věřil, že se postavy uvnitř zdi jen pohnuly hlouběji do vnitřností domu, do těch temných klenb a sklepů, kde čas neplatí.

Když po letech slyšel, že malby z fasády úplně zmizely a nezbylo po nich ani stopy, neplakal. Jen se zastavil před krémovým průčelím a přiložil ucho k chladnému kameni. V hloubi zdi, tam, kde už žádný pigment nezůstal, slyšel tiché, rytmické tloukání srdce a vzdálené štěkání psa, který stále táhne svůj provázek do neznáma.

Kdo dnes pohladí stěny tohoto domu, možná pocítí pod prsty jemné chvění, jako by dům dýchal společně s těmi, kteří se v jeho barvách navždy ztratili.