Příběh: Dům čp. 147 (Štramberk)
„Tady to je, v tomhle sklepě to schoval!“ zakřičel Matěj a prudce otevřel těžké dřevěné víko, které vedlo z ulice Zauličí přímo do hlubokého chladu kamenné podezdivky. Vzduch v podzemí byl hustý, chutnal po vlhkém kameni a starém víně, zatímco nahoře, v roubené části domu, praskalo dřevo v krbu a hřálo stěny.
Matěj, místní řemeslník s hrubými rukama, nečekal na odpověď. Seskočil dolů do temnoty, kde se vlhkost lepjila na kůži a zvuk jeho bot o kamenný povrch zněl jako údery kladiva do kovadliny. Hledal něco, co v tomto domě nepatřilo. Dům s číslem sto čtyřicet sedm byl v té době srdcem předměstí, místo, kde se mísil pach zvířat z chlevů s vůní čerstvě pečeného chleba z komory. Ale v hloubi sklepa, tam, kde se stěny dotýkaly samotného svahu, existoval kout, o kterém nikdo nemluvil.
„Vstupuj opatrně, jsi blázen, když tam lezeš,“ varoval ho starý Jakub, který zůstal stát na dřevěné verandě a nervózně si mýlil prsty v rozepraném plátně košile.
Matěj však už byl u zadní stěny. Světlo jeho lampionu tančilo po hrubě tesaných kvádrech. Najednou se zastavil. V rohu, kde se kmen domu opíral o skálu, stál muž. Nebyl to nikdo z jejich obce. Měl na sobě plášť z těžké tmavé látky, která vypadala, jako by ji vyplavily řeky z velmi vzdálených krajů. Muž nestál jen tak; držel v rukou malou dřevěnou skříňku s vyřezávanými vzory, které připomínaly kořeny stromů propletené s hvězdami.
„Kdo jsi a co tady děláš v domě rodiny Vlčků?“ vyjel to z Matěje v jednom kuse.
Neznámý se neotočil. Jeho hlas byl tichý, ale přesto vyplnil celý prostor sklepa, jako by mluvil přímo do Matějova ucha. „Hlídám ticho, které toto místo uchovává. Pokud ho přerušíte, ztratíte to, co je nejcennější.“
Matěj udělal krok vpřed. Cítil, jak mu v hrdle stojí sůl a jak se mu zrychluje tlukot srdce. Chtěl tu skříňku. Kolovaly zvěsti, že v ní je schován spis, který dokáže změnit osud celého Štramberku, nebo možná mapa k pokladu, který přivezl někdo z cest do vzdáleného jihu. Když však natáhl ruku, aby neznámého chytil za rameno, stalo se něco, co rozumný člověk nedokáže vysvětlit.
Prsty Matěje neproklouzly látkou pláště, ale prošly jím, jako by dotýkal prázdného vzduchu. Muž se pomalu otočil. Neměl tvář, jakou známe z lidských zrcadel. Místo očí měl dvě jasné mince, které odrážely světlo lampionu, a místo úsměvu jen hlubokou rýhu v kůži. V okamžiku, kdy se jejich pohledy setkaly, celý dům se zdál zachvívat. Zvuky z chodby, kde se v síni pohybovali lidé, náhle utichly. Nastalo absolutní, hlušné ticho, které tlačilo na ušní bubínky.
Neznámý s tichým šepotem položil skříňku na kamennou zem. Vteřinu poté, než Matěj stihl vykřiknout, postava prostě zmizela. Nebyl slyšet žádný krok, nedveře se neotevřely, nezněl žádný zvuk zavření dveří. Byl tam jen chladný průvan, který smrděl starými knihami a prachem z hrobů.
Matěj se třesoucí rukou sklonil pro skříňku. Když ji otevřel, našel v ní pouze jeden kousek pergaminu s jedinou větou napsanou inkoustem, který stále vypadal čerstvý a vlhky. Text nebyl v žádném známém jazyce, ale Matěj v tu chvíli přesně věděl, co znamená: „Ten, kdo hledá pravdu v hloubce, zapomene na světlo nahoře.“
Od toho dne Matěj už nikdy nebyl stejný. Přestal mluvit o svých plánech, přestal se smát v hospodách a trávil hodiny tím, že zkoumal dřevěné stěny a kamenné základy domu čp. 147. Tvrdil, že slyší, jak v roubených stěnách šeptají hlasy lidí, kteří tu žili před staletími, a že v noci v podzemí stále svítí dvě malé mince.
Dům přežil požáry, přežil změny panovníků a přežil čas, který smazal jména většiny lidí, kteří v něm obývali. Ale ta skříňka a muž bez tváře zůstali v paměti těch, kteří vědí, kam se dívat.
Kdo dnes přejde ulicí Zauličí a zastaví se u tohoto roubeného domu, možná pocítí ten zvláštní chlad stoupající ze sklepa, který se nedá vysvětlit jen kamenem a zemí.