Příběh: Dům čp. 16
„Otevři ty brány, ty blázne, nebo ti roztrhám hrdlo!“ zařval Niklas Vitzhum a přitiskl svou ruku s pečetním prstenem proti chladnému kameni zdi. Vzduch v úzké uličce u Mikulovické brány byl hustý a páchl spáleným dřevem a mokrou vlnou. Niklas neviděl svou tvář, ale věděl, že mu z čela stéká studený pot. Za ním, v šeru Mariánského domu, stál muž, který nepromlouval, jen sledoval každý jeho pohyb očima studenými jako led z krušnohorských vrcholů.
Byl to generál Johan Banér. Švéd v černém plášti, který do prostoru domu vnesl něco, co tam nikdy nepatřilo. Vedle něj seděl obrovský bílý vlk. Zvíře neštěkalo, jen pomalu vydechovalo páru do mrazivého vzduchu a jeho žluté oči se upíraly na Niklasa s dravou trpělivostí. Vlkův hloubkový, hrdlový zvuk připomínal vzdálený hrom a otřásal okny domu.
Niklas Vitzhum se třásl. Věděl, že zradou města smazává své jméno z knih čestných mužů Kadaně, ale strach z Banérova vlků byl silnější než věrnost hradbám. Když s hlasitým skřípěním kovových čepů brány konečně povolily a cesta pro půldruhé tisíce švédských vojáků se otevřela, v domě čp. 16 se stalo něco, co v žádném vojenském zápise nezůstalo.
Zatímco vojska v řádném pochodu proudila do města, Banér zůstal v domě. Uzavřel se v hlavní komnatě s bílým vlkem. Sluhové, kteří mu měli nosit jídlo a víno, slyšeli zpoza těžkých dveří podivné zvuky. Nebylo to hádání ani rozkazy. Byl to tichý, rytmický šepot v jazyce, který nikdo z kadaňských měšťanů neznal, doprovázený zvukem, jako by někdo přesuvoval těžký kámen po podlaze.
Jednoho večera, když město utonulo v tichu po nejhorších plundrováních, vstoupil do domu mladý služebník jménem Matěj. Měl donést horký vývar. Jakmile otevřel dveře do komnaty, zastavil se tak prudce, až mu miska vyklouzla z ruky a roztříštila se o dlažbu.
Banér tam nebyl. Vlk však ano. Seděl uprostřed místnosti a díval se přímo na obraz Panny Marie. Zvíře bylo nehybné jako socha, ale z jeho tlamy vytekla tenká stříbrná nit slin. Matěj si všiml, že na stole leží otevřená kniha a vedle ní leží něco, co vypadalo jako kousek čistého křišťálu, v němž se odráželo světlo svíček, přestože v místnosti žádná zapálená svíce nebyla.
Když Matěj přistoupil blíž, aby zvíře vyhnal, vlk otevřel pysk a vydal zvuk, který zněl jako lidský pláč. V ten moment se v domě rozlehlo mohutné bouchnutí, jako by někdo zavřel masivní železnou bránu, ačkoliv všechny dveře byly otevřené dokořán. Vzduch najednou zapáchal ozónem a starým pergamenem.
Když se po několika minutách z chodby ozval hlas generála Banéra, který s ledovým klidem vyvolával svého psa, Matěj utekl z místnosti v panice. Když se generál vrátil do komnaty, vlk tam stále seděl, ale z jehož srsti opadával bílý prach, jako by zvíře právě přišlo z hlubokého hrobového klidu. Banér se na svého společníka podíval, lehce se usmál a položil mu ruku na hřbet. Vzduch kolem nich se zavířil a na okamžik se zdálo, že stěny domu čp. 16 nejsou z kamene, ale z mlhy.
Generál v Kadaně nezůstal dlouho. Odtáhl se směrem k horám, zanechávši za sebou zdevastované město a domov Růžencového bratrstva. Ale Matěj, který v domě zůstal pracovat, už nikdy nespal v klidu. Každou noc, když město utichlo, slyšel z prázdných chodeb tiché, rytmické škrábání drápů o podlahu a cítil přítomnost něčeho, co nepatří do světa lidí.
Kdoen neví, co Banér v té komnatě vyvolal nebo s kým uzavřel smlouvu, aby mohl s takovou přesností ovládat své vojsko. Jen se říká, že v noci, kdy měsíc svítí přesně na barokní sochu Panny Marie na fasádě, se z hloubi domu ozývá tichý, hrdlový zvuk bílého vlka, který stále hlídá tajemství, jež Niklas Vitzhum otevřel.
Kdo dnes přiloží ucho k tichým zdivům tohoto domu, možná uslyší i on ten chladný šepot, který v žádné kronice nenajdete.